Online poradna

Psychologická online poradna – odpovídá psycholog, psychoterapeut

  • Dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Poradna se uzavře po položení desátého dotazu v týdnu.
  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní.
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo online konzultaci s psychologem, kontaktujte mne.
  • Pokud si přejete odpověď mimo on-line poradnu, je třeba uhradit 120Kč na č.ú.: 2500034126/2010 .
  • Vše zde napsané bude zveřejněno.
  • Chcete-li ocenit fungování poradny, zasdílejte, některý článek/stránku z tohoto webu např. na Fb. Články naleznete zde.


Zapomenout

Skákal přes oves

Na zodpovězení čekají: Zoufalá, Myška, Kačka, Andrea, Amálie

Starší dotazy:

557 556 555 554 553 552 551 550 549 548 547 546 545 544 543 542 541 540 539 538 537 536 535 534 533 532 531 530 529 528 527 526 525 524 523 522 521 520 519 518 517 516 515 514 513 512 511 510 509 508 507 506 505 504 503 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 491 490 489 488 487 486 485 484 483 482 481 480 479 478 477 476 475 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464 463 462 461 460 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 448 447 446 445 444 443 442 441 440 439 438 437 436 435 434 433 432 431 430 429 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 375 374 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 357 356 355 354 353 352 351 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 326 325 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 284 283 282 281 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 262 261 260 259 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1

Iveta píše: 26. 4. 2010, 10.54

Dobrý den, mám pětiletého synovce, kterého často hlídám. V určitých časových intervalech má takové záchvaty zuřivosti, se snahou ublížit druhému (např. kousnutí, škrábání atd.), které u něho nastávají po nějakém nesplnění jeho požadavku nabo nějakém napomenutí. Potom, co ho záchvat přejde, se chová normálně, jako by nevěděl co se předtím stalo. Jeho rodiče tvrdí, že ho to přejde a zatím s tím nic nedělají, ale já mám strach, že se to bude s jeho věkem stupňovat, proto prosím o Vaši radu. Děkuji.

Odpověď: 29. 4. 2010, 14.01

Milá Iveto, pokud rodiče nebudou hledat širší souvislosti, není možné doporučit nic jiného než: 1. zůstat pevný 2. neustoupit 3. následně v klidu s ním situaci stručně probrat, vysvětlit...mmj.: je třeba umět přijmou, že není ředitelem zeměkoule a že kousáním nebo škrábáním celou situaci nezmění, jen ho nebudou mít lidi rádi...

život píše: 26. 4. 2010, 7.25

Milá poradno, přála bych si, kdyby mi mohl někdo poradit. je mi 29 let, jsem svobodná, nezadaná. mám babičku a dědu /74,78 let/. jsme od sebe vzdálení 150km. babička s dědou jsou na tom po zdravotní stránce již špatní. bydlí sami v domku a babička nechce za žádnou cenu do domova důchodců,kde by vše měli snadnější. podle mého by babička kolem sebe potřebovala někoho 18 hodin denně. zatím ji posluhuje děda, který má ale také velké problémy. momentálně je v nemocnici, upadl a nalomil si jeden obratel, čeká ho operace. cítím na sebe velký psychický nápor. mám z toho smutné nálady a pořád na ně myslím. nejvíc se o ně starám já. mám ještě sestru, ale ta má už rodinu, chlapečka 2,5 let, takže za nima nejezdí tak často. a když už tak né tak, že by se tam o ně starala. spíš prostě jako jenom na návštěvu. babičce a dědovi jsme zařizovali pečovatelskou službu včetně úklidů. jenže to oni odmítají. je hrozný, v jakým prostředí tam žijí (špína) i když oni tvrdí, že mají čisto. navíc i jejich osobní hygiena je hrozná a bojím se, aby z toho ještě něco nedostali. (pečovatelská služba zajišťuje i koupání starých lidí, ale oni to odmítají) když u nich jsem, tak vlastně pořád jenom kmitám, posluhuju, uklízím, něco vařím. domluva je dost obtížná, nemají už rozum. domů jedu vyřízená, s tím, že bych potřebovala den abych si sama odpočla. ale nejvíc mě vadí to jak dopadli a přitom ani nemuseli, kdyby si nechali poradit. taky mě děsí pohled na ně. babička má problém se srdcem (funguje na 50%)a tak má oteklé nohy a ruce. je to i takový kostliveček. skoro nechodí. je mi jich strašně líto. mám k nim velký citový vztah. jako babička s dědou byli úžasní a můžu říct, že jsem měla velké štěstí mít takové prarodiče. proto mě to všechno bolí víc a nevím jak se s tím mám vyrovnat. vím, že jednou každý umřeme, nejsem přeci malá, ale přesto když vidím, jak žijou a že s nima není kloudná řeč, tak hrozně mě to ubíjí. navíc když se o ně starám, je to na jednoho člověka velký sousto. měli dceru - moje maminka. která již 3 roky tu není a popravdě mám hrůzu z dalšího odchodu člena rodiny. přála bych si umět líp zvládat tuto situaci, ale nevím jak. domů když přijedu, tak se snažím zabavit něčím i jiným. za dva dny jsem dobrá, přesto cítím, že mě to vyčerpává hlavně z pocitu, že jsem na to sama.

Odpověď: 29. 4. 2010, 14.06

MIlá dívko, situace neradostná a odpověd se mi nevymýšlí snadno. Pokud vezmeme jako hlavní, abyste vy sama neničila sebe negativním prožíváním, je třeba prožít si uvolnění pouta ... i když to zní třeba divně, ale nejste zodpovědná za podmínky, ve kterých žijí... nabídku pečovatelské služby jim můžete zopakovat, můžete zkusit ji i protlačit - bylo by to řešení ... pokud však sveřepě pomoc odmítají nezbývá nic jiného než akceptovat, že takové stáří volí... pak si vy potřebujete nalézt k nim vztah tak, abyste byla svobodná... k tomu si nalezněte třeba psychoterapeuta... držím palce

Zvědavka píše: 21. 4. 2010, 12.12

Dobrý den, chtěla bych Vás požádat o stručné vysvětlení pojmů Indigové děti a Křišťálové děti. Možná nebudu sama, koho to zajímá. Za zodpovězení předem děkuji.

Odpověď: 24. 4. 2010, 10.57

Milá zvědavko, věřím, že na toto téma najdete na internetu dostatek informací... (někdy se tyto pojmy užívají k tomu, aby se dítě postavilo na místo Boha, což je princip odporující Řádu)

En píše: 21. 4. 2010, 8.48

Dobrý den, je mi 17 let a trápí mě situace u nás doma. Mamka se sestrou (15 let) se neustále hádají a to skoro vždycky kvůli úplným hloupostem. Spíš mi připadá, že už jsou tak nastavené proti sobě, že jakmile jedna něco řekne, druhá hned vyletí. Dost mě to trápí, protože mi to příjde úplně zbytečné, ale když se před mamkou zmíním o tom, že by to chtělo s tím něco udělat, tak mi říká, že neví co, že s tím nic dělat nejde a že ona se snaží...ale já tu snahu moc nevidím ani na jedné straně. Zkoušela jsem mluvit i se sestrou, ale řekla mi skoro to stejné. Asi před 2 lety to bylo hodně špatné, sestra psala dopisy o tom, jak mamku nenávidí, že se zabije a vystřihla ji z některých rodinných fotek. Dopisy i fotky mamka objevila „náhodou“ a dost jí to vzalo, věděl o tom i taťka a tak se snažili si se sestrou nějak promluvit, ale nakonec to nějak vyšumělo...hádky ale zůstaly. Když jsem se jednou zmínila, že by možná nebylo špatné zajít k psychologovi, tak to mamka odmítla s tím, že ví, jak byla u psychologa teta a že by to nakonec všechno byla jen její chyba a ona by byla ta nejhorší. Mám ještě jednu sestru, která má 7 let a myslím, že i pro ní jsou to dost nepříjemné situace, když se hádají. Nevím, co s tím....

Odpověď: 24. 4. 2010, 10.53

Milá En, vypadá to, že s tou situací ty nemůžeš nic dělat. Je to mezi mámou a sestrou (a snad tátou). Ty jsi se pokusila být mírovým činitelem, víc nemůžeš... Co je příčinou takového vztahu se můžeme jen dohadovat, řešení je opravdu jen v jejich rukách. (tátu jsi o spolupráci a ochranu mladší sestry žádala?) Přeji vše dobré.

afrodity píše: 20. 4. 2010, 21.23

Dobrý den. Obrácím se na Vás,jelikož už nevím kudy kam.Již šestý rok žiji v mileneckém vztahu abych byla konkretní já jsem tou milenkou.Mám dvě děti a bydlím s nimi v bytě mého přítele či milence ani nevím jak ho nazvat,jelikož jsem z toho sama zmatená.On bydlí se svou přitelkyní u ní v bytě.Vidame se skoro každý den cca hodinu možná dvě,jednou někdy dvakrát do týdne straví se mnou celý večer,tím chci říct,že zůstane na noc.Někdy se chová jako kdybych byla jeho manželka,přitelkýně a někdy zase jako k milence a pak zase mi dá najevo dost razným spusobem,že jsem mu lhostejná,neukáže se nebo se neozve i týden,nereaguje na sms,meily,prostě jako bych neexistovala.Pak přijde a chová se jako by se nic nestalo.Vše co udělám,je podle něj špatně,vše co řeknu je špatně a když se bráním dojde vždy k hadce a pak začnou z jeho strany vyčitky,že mi neměl pomahat atd.Nikdy za celý náš vztah jsem si s nim nemohla nic naplanovat,třeba víkend nebo pul dne straveny v parku s dětmi,vždy čekám,až si udělá na mě na nás čas a když jsem si na netu začla psát s jedním pánem a po měsicích se s ním sešla na kafe,protože sedím nonstop doma a čekám jen na něj,tak jsem žarlivou scenu a mám to do dnes na talíři a trvá to už měsíc,cití se strašně ukřivděny a že jsem ho podrazila.Nevím co si mám o tom myslet,chce mě vlastnit i když on si žije svuj život?řekněte mi prosím co dál mám dělat.Já osobně si myslím,že tenhle vztah nemá cenu a když bych to chtěla ukončit,dělá vše proto aby to tak nebylo,ale přitom se nic nezmění.Od své přítelkyně nikdy neodejde,já o ní vím,ale ona o mě ne i když on mi tvrdí,že ona ví taky,ale nevěřím tomu,protože když je s ní,nereaguje na me sms i když jde o duležitou věc,nebo mu nemužu zavolat a auto parkuje vždy tak aby ona kdyby jela kolem jeho auto neviděla.Mužete mi prosím poradit?předem děkuji za odpověď.

Odpověď: 24. 4. 2010, 10.47

Milá Afrodity, píšete: "Já osobně si myslím,že tenhle vztah nemá cenu a když bych to chtěla ukončit,dělá vše proto aby to tak nebylo,ale přitom se nic nezmění.Od své přítelkyně nikdy neodejde,já o ní vím,ale ona o mě ne." Myslím, že víte, co máte dělat... Holt někteří muži chtějí všechny hračky v okolí... potřebujete se od něho odpoutat, uvidět, že bez něj dokážete žít...

Veronika píše: 19. 4. 2010, 15.24

Dobrý den. V tomo dotazu nejde tolik o mě, jako o mou dluholetou kamarádku, která mi dělá veliké starosti. její problémy začaly v 15 letech a po celé tři roky nadále trvají, ba dokonce se stupňují. Již od mala trpěla těžkými úzkostmi, nevydržela být doma sama, velice se stranila společnosti. Půsbila velice uzavřeně. z tohoto důvodu také neměla žádné kamarády. Jediný člověk se kterým se bavila jsem byla já, a to proto, že se známe už od narození. Tyto úzkosti se potupem času začaly zhoršovat. Nastoupily pocity beznaděje, a prázdnoty, přestala se zajímat o věci, které ji doposud zajímaly.V neposlední řadě nastoupil alkohol, který ji ještě více odrovnal. Kamarádka začala navštěvovat psychologa, ale zřejmě mu neřekla vše. Asi na dva měsíce se její stav zlepšil, a to podle mého názoru jen proto, že si stanovila určitý cíl,po kterém toužila a byla jím plně zaměstnána ale podařilo se jí ho před nedávnem dosáhnout. Nyní se u ní opět objevují deprese a alkoholismus. K psychologovi stále dochází, jenže se zaměřují spíše na sociální vztahy.Ano, možná že její stav s títo také souvisí, ale musím přiznat, že jsem žádnou změnu nezaznamenala. Prosím Vás o radu, jak se k ní zachovat a jak jí pomoci. Bylo by dobré domluvit si s psychologem osobní konzultaci? samozřejmě se souhlasem kamarádky. Jsem totiž jedný člověk, kterému se se svými problémy nejvíce svěřuje. Předem děkuji za odpověď. S pozdarvam Veronika.

Odpověď: 24. 4. 2010, 10.41

Milá Veroniko, oceńuji, že se kamarádce věnujete. Věřím, že víte, že nejste zodpovědná za její potíže ani za jejich řešení... Navrhnout, že byste se ráda s jejím psychologem seznámila, samozřejmě můžete. Doporučuji, aby pracovala na emocionální úrovni, na spojení s vnitřní silou, láskou. K tomu třeba může vyhledat i nějaké semináře...

Vera píše: 19. 4. 2010, 14.41

Dobrý den, mým problémem je červenání a červené fleky v dekoltu a na krku, které mi naskáčou snad při každé komunikaci, přitom nemám důvod se stresovat. Občas pociťuji chvění v celém těle, před 5 lety jsem si prošla docela dramatickým rozchodem, kdy jsem se snažila vše prožívat vnitřně - v sobě dusit. mohlo by toto být příčinou a jak se dá léčit nebo alespoň zmírnit?děkuji Vera

Odpověď: 24. 4. 2010, 10.30

Milá Věro, vnitřní stres a nejistota může být skutečně spolutvůrcem červenání. I prožitý stres v minulosti mže být příčinou. Obecně lze říci, že je možné rozpustit vnitřní stres, důležité je také, nepozorovat se a přijmout se taková, jaká jste. Doporučuji spolupráci s profesionálem.

Eva píše: 19. 4. 2010, 13.05

Dobrý den, je mi 18 let a jsem studentka. Myslím že aby se prozumělo mému problému musím vám odvyprávět celý svůj život v kostce: Moji rodiče se poznali už na střední škole, matka v 19ti otěhotněla a tak se vzali. Manželství nevydrželo ani rok, podle všeho se rozpadlo díky otci který prohrál všechny jejich peníze v automatech, ale myslím, že ani jeden z nich nebyl na rodičovství připravený. Rozvod otce zničil, nikdy už nedal svůj život do pořádku a nadělal si spoustu dluhů. Také už si nikdy nikoho jiného nenašel. Matka se se mnou nastěhovala ke svým rodičům, neměly jsme skoro žádné peníze a prvních pár let jsme spaly jen na molitanu na zemi. Co si pamatuju tak si ani ona tehdy nikoho nenašla. Ve škole mi to celkem šlo, i když jsem jí neměla moc ráda. Dokud jsem byla na základce nemusela jsem se nikdy nic učit, stačilo mi poslouchat učitele při hodině. Ve třídě jsem byla za ošklivku a neměla jsem nikdy moc přátel, byla jsem vždycky jiná než ostatní. Začala jsem hodně číst a utíkala tak do jiného světa. V osmé třídě mě o rok starší studenti šikanovali to byl nejhorší rok v mém životě, nikomu jsem to neřekla a nikdo se mě tehdy nezastal. S matkou co si pamatuju jsem měla zvláštní vztah, nikdy nedokázala pochopit co mě vlastně trápí, vždy si to vyložila nějak jinak rozčílila se a vyčetla mi že jsem slaboch, tak jsem to vzdala a nic už jsem nikomu nevysvětlovala. Vypěstovala ve mě přesvědčení, že když se mi něco nedaří je to jen moje chyba moje selhání a já se za to musím omluvit. Prarodiče u kterých jsme žily byli oba učitelé, ale nikdo se se mnou nikdy neučil ani jsem to nepotřebovala. (Matka vystudovala jenom zemědělku) Děda si asi před 15ti lety zlomil nohu sedl si na gauč a sedí tam dodneška, neskutečně ztloustl a babička se o něj stará, nikdy ho neodbyde je zvyklá se o lidi starat byla tak vychovaná a on to považuje za samozřejmost chová se k ní jako ke služce, neustále na ni kříči jakmile neni něco po jeho... je sobecký, odporný, dětinský. Dřív jsem ho nenáviděla, teď už se mi jenom hnusí. Otce jsem jako malá skoro nevídala, někdy zavolal a řekl že za mnou přijede a já celý den seděla doma a čekala na něj ale splnil to jen málo kdy, za otce ho moc nepovažuju. Tehdy v osmičce jsem si ze všeho nejvíc přála být krásná myslela jsem si že mě pak lidé budou mít rádi... Když mi bylo jedenáct narodil se mi bratr(moje matka měla v té době vztah s o 10 let starším ženatým mužem) a matka se odstěhovala od prarodičů do jednopokojového sociálního bytu na druhém konci města po čase jsem se na nějakou dobu přistěhovala k ní ale dlouho jsem tam nevydžela a šla jsem zpět k babičce, matka mi to velmi vyčítá po porodu trpěla nějakou psychickou nemocí a ani bratrův otec jí příliš nepomáhal. Já jsem v jedenácti letech na bratra žárlila a jeh otce nenáviděla. Snažil se mně vychovávat a to jsem nesnesla... Po základní škole jsem šla na gymnázium nevěděla jsem co jiného bych dělala, neměla jsem představu o tom čím chci být. Chtěla jsem jenom utéct od toho všeho co nejdál, přihlásila jsem se do školy 100 kilometrů od domova s tím, že budu bydlet na internátu. Bylo mi to jedno, začínala jsem být apatická. Na střední mi to moc nešlo už od začátku, jako by se něco změnilo najednou jsem nevěděla proč tam vlastně chodím začalo mi být jedno že mám špatné známky. Půl roku jsem tam byla sama, potom jsem se začala přátelit s jednou svojí spolužačkou Hankou, měla doma nějaké potíže a tak se stěhovala na intrernát. Bydlely jsme spolu na pokoji a staly se z nás nejlepší kamarádky, zažila si také svoje, svou matku přímo nenáviděla a v dětství jí zneužíval rodinný přítel. Začala jsem kouřit cigarety, pít, malovat se a experimentovat s marmarihuanou...chodily jsme za školu... tedy dělat věci které jsem dřív tak odsuzovala. Moje zásady se rozplynuly jako pára nad hrncem... najednou jsem nevěděla proč by vlastně něco z toho mělo být špatné, neměla jsem už autoritu v nikom a v ničem. Dostávala jsem se často do konfliktu s dědou a babička to nevydžela a poslala mě k matce chtěla mít doma klid. Ve škole to začalo být ještě horší... matka na mně měla vztek a já na ní. Hanka si našla přítele nejdříve to byl jenom náš společný kamarád a já si myslela, že je fajn pak začali trávit veškerý svůj čas jen spolu a já zůstala sama protože jsem veškerý čas trávila jen s Hankou a jiné přátele jsem zanedbávala, nebo je znala jen povrchně. Taky moje první opravdová známost kterou jsem v té době měla skončila rychle a katastrofálně. Rozhodla jsem se přestoupit na jinou školu blízko domova a vrátit se k matce. Musela jsem se jí omluvit a slíbit že už se budu snažit, aby mě nechala dál studovat... musela jsem jí prosit o druhou šanci. V nové škole mě spolužáci nevzali... některé holky které zaměňovaly můj nedostatek sebevědomí za nafoukanost mě dokonce napadaly a trápily, chodila jsem za školu čím dál tím víc a známky se stále zhoršovaly, ani s matkou jsem si nerozuměla a náš vztah se také zhoršoval nedávala mi už žádné kapesné a já nedokázala přestat kouřit, takže jsem musela žebrat cigarety od ostatních našla jsem si pár nových přátel a krátce chodila s jedním spolužákem... věci se stále zhošovaly... Matka si našla nového přítele o 9 let mladšího než ona nejdříve jsem měla radost, že je trochu šťastná matka se neustále ujišťovala jestli mi nevadí ptala se mě jestli by u nás mohl přítel přespat... ale pak u nás začal být skoro pořád a všelijak se nám míchat do života... neměla jsem už žádné soukromí 4 lidi v bytě který má jednu místnost a koupelnu. Začlo mi to dost vadit snažila jsem se to matce vysvětlit... V té době jsem propadla ve škole a nastalo další doprošování se abych mohla opakovat. V nové třídě mě přijali dobře, ale známky se nezlepšily a moje záškoláctví také ne. Všechno bylo jako ve snu nic mě nemohlo dost rozrušit... Pořád jsem sama sobě slibovala jak už od zítřka se začnu snažit, přestanu kouřit, půjdu za svým snem stát se novinářkou... Otec se v té době začal snažit našel si trvalou práci a posílal matce peníze, zalhala jsem matce že už nekouřím a ona mi nějaké dávala... Asi před 4. měsíci se můj vztah s matkou absolutně zničil... do té doby pokud jsme se zrovna nehádaly, to bylo docela fajn povídaly jsme si sice nekdy o ničem vážněm a často sme jent blbly... potom už to byla jen tichá domácnost... zjistila že často nechodím do školy, stěžovala jsem si na častou přítomnost jejího přítele a ona mi řekla že jí můj názor nebo to co si přeju vůbec nezajímá, snažila jsem se jí vysvětlit, svojí depresi, že nevím co vlastně chci, že nevidím v životě žadný smysl nepochopila mě... Bylo to peklo jakmile přišla domů začala křičet, došlo to tak daleko, že jakmile sem slyšela klapnout dveře trhla sem sebou a udělalo se mi zle... chtěla po mně abych se chovala jako dospělý člověk, ale ona se ke mně jako k dospělé chovat nedokázala, pořád mi nařizovala nějaké domácí práce (jako malá jsem byla dost rozmazlovaná alespoň v tomhle směru takže jsem nemusela nic dělat o to se postarala babička) vždy jsem to udělala i když mi to někdy trvalo, což znamenalo další křik... matka začala často chodit ke kadeřnici, na manikůru, pedikůru, masáže, solárko, sauny, hodiny angličtiny a já neměla co na sebe... už to tak dál nešlo a tak jsem se znovu nastěhovala k babičce, s matkou se nevídám a ani nechci, od jisté chvíle už jí ani nezdravím (viděla mně na procházce s přítelem mé sestřenice a okamžitě jí volala ať si na mně dává pozor jako bych byla nějaká *****, já která si v životě nezačala se zadaným klukem) bydlím teď u babičky a otec mi posílá nějaké peníze takže mám na jídlo a školu, matka mi nic nedává, ani ych od ní nic nechtěla ale není to fér vůči otci ktreý se kvůli mně dře daleko od domova... se školou je to teď špatné stejně jako se mnou, chci tam chodit chci zmněnit svůj život (před měsícem jsem přestala po čtyřech letech kouřit) ale často ráno prostě nedokážu vstát, jsem unavená a nešťastná, nedokážu se na nic soustředit, nic mně nebaví jsem apatická, mám deprese... často se jen tak bez příčiny rozbrečím... dnes jsem se najednou jen tak z ničeho nic úplně sesypala. Nedokážu ani navázat trvalý vztah, vždy jsou to jen chvilkové románky, kvúli kterým se pak dlouho trápím. Ironie je, že ze mně vyrostla krásná holka(alespoň mi to říkají a kluci se o mně dost zajímají) dřív sem se asi ale měla líp. Vždycky jsem věřila, že všechno zvládnu, když se budu snažit, že musím jenom překonat svojí lenost, že všechno je jenom moje chyba a musím se změnit... Viděla jsem za život hodně věcí, hodně tragických příběhů, hodně lidí co skončili na drogách nebo jinak v životě ztroskotali, myslím, už mě jen tak něco nepřekvapí o iluze už jsem přišla dávno... byla jsem si jistá že se se vším vyrovnám sama, ale myslím, že potřebuju pomoc, nemám ale peníze abych platila za sezení s psychologem... vždycky jsem o sobě chtěla rozhodovat sama, ale teď potebuju aby mi někdo řekl co mám dělat, nemám sílu abych dala svůj život do pořádku

Odpověď: 24. 4. 2010, 10.21

Milá Evo, z psaní je vidět, že jsi vnímává holka, nyní potřebuješ kus soukromí, klidu... Uspořádat podmínky ... to by bylo vhodné probrat s někým spíše osobně .... Ne všichni psychologové pracují za přímou úhradu, pravděpodobně by jsi si mohla domluvit studentskou cenu (nějakou kačku z brigády by jsi na "sebe" věnovat mohla?) Pokud jsi z okolí, můžeš mne kontaktvat. http://www.obcanskeporadny.cz/content/blogsection/4/87/ - tady by tě mohli také nasměrovat, kam se obrátit ... nedej se ;), Držím place

Lucie píše: 19. 4. 2010, 10.50

Dobrý den, je mi 20 let. V dětství se mi stala dosti nepříjemná věc, která mě velice ovlivnila. Lidé, které jsem brala jako své přátele, mne zradili a otočili se ke mě zády. Od malička jsem bývala oblíbené dítě, veselé a šťastné. Pak se najednou vše změnilo. Začalo to v 6. třídě a trvalo to téměř do ukončení povinné školní docházky. Stalo se to ze dne na den, pořád nechápu proč. Po celé následující tři roky jsem byla obětí slovní šikany. Postupně mne začala nenávidět celá třída, a nebyl nikdo, kdo by se mne zastal. Byla jsem najednou úplně sama. Chodila jsem domů s pláčem, neměla jsem nikoho. Začalo mne to ovlivňovat i po zdravotní stránce, takže jsem hodně zameškávala. Došlo to tak daleko, že se objevily i existeční problémy. Navíc to doma také zrovna moc neklapalo. Přišlo mi, že to snad nikdo nechce vidět a řešit. Od té doby jsem velice zdrženlivá, málo komunikativní a mám nedůvěru k lidem, zvláště k těm, které znám krátce. Doposud jsem si s nikým nebyla tak blízko, abych s ním chtěla trávit svůj veškerý volný čas. Vše si uvědomuji, snažím se s tím něco dělat, ale bohužel mi připadá, že se čím dál tím více uzavírám do sebe. Snažím se co nejvíc chodit do společnosti, udržet komunikaci se současnými přáteli, ale pořád mne to nutí si od nich držet určitý odstup. Mám strach o svoji budoucnost, zda to později nepřijde na obtíž. Ale hlavně mám strach, že je již pozdě to změnit.

Odpověď: 24. 4. 2010, 9.43

Milá Lucie, v žádném případě není pozdě... Doporučuji naučit se pracovat s vnitřními traumaty, to sama pravděpodobně nezvládnete, proto doporučuji vyhledat psychoterapeuta... vhodné mohou být léčebné meditace, i meditace obecného charakteru mohou být nápomocny... (např. kniha Láska duše). Osobní podpora člověka je však nenahraditelná. (objednat se samozřejmě můžete...) Držím palce

Jana píše: 19. 4. 2010, 9.58

Dobrý den, můj manžel se vždy dobře staral o rodinu,vždy jsem se na něho mohla spolehnout.Ale na druhé straně je takový,že si svoje zájmy prosadí za každou cenu i třeba začne křičet nebo něco rozbije,když si něco zvlášť nepřeji tak to udělá i za cenu,že lže. Už mu nevěřím a bojím se,že se to bude zhoršovat, je to náročné na mou psychiku,cítím, že pokud se nezlepší začnu mít z toho zdravotní problémy.Je nějaký způsob jak na něho působit, jak s ním zacházet protože když si představím,že až budeme oba starší,tak já už dnes toto špatně snáším natož ve stáří.Děkuji předem za odpověď

Odpověď: 24. 4. 2010, 9.36

Milá Jano, zajímavá věta: "...pokud se nezlepší, začnu mít z toho zdravotní problémy"... to je odvážné spojovat svoje zdraví s chováním druhého člověka... (víte, jak dopadla Rusalka?). Další poradu písemně nepovažuji za vhodnou... doporučuji osobní spolupráci s psychoterapeutem... jste-li z okolí, můžete se samozřejmě obrátit.

Starší dotazy:

557 556 555 554 553 552 551 550 549 548 547 546 545 544 543 542 541 540 539 538 537 536 535 534 533 532 531 530 529 528 527 526 525 524 523 522 521 520 519 518 517 516 515 514 513 512 511 510 509 508 507 506 505 504 503 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 491 490 489 488 487 486 485 484 483 482 481 480 479 478 477 476 475 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464 463 462 461 460 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 448 447 446 445 444 443 442 441 440 439 438 437 436 435 434 433 432 431 430 429 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 375 374 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 357 356 355 354 353 352 351 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 326 325 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 284 283 282 281 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 262 261 260 259 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1