Online poradna

Psychologická online poradna – odpovídá psycholog, psychoterapeut

  • Dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Poradna se uzavře po položení desátého dotazu v týdnu.
  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní.
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo online konzultaci s psychologem, kontaktujte mne.
  • Pokud si přejete odpověď mimo on-line poradnu, je třeba uhradit 120Kč na č.ú.: 2500034126/2010 .
  • Vše zde napsané bude zveřejněno.
  • Chcete-li ocenit fungování poradny, zasdílejte, některý článek/stránku z tohoto webu např. na Fb. Články naleznete zde.


Zapomenout

Skákal přes oves

Na zodpovězení čekají: Zoufalá, Myška, Kačka, Andrea, Amálie, Josef, Tereza, Ivan, Lucifer

Starší dotazy:

557 556 555 554 553 552 551 550 549 548 547 546 545 544 543 542 541 540 539 538 537 536 535 534 533 532 531 530 529 528 527 526 525 524 523 522 521 520 519 518 517 516 515 514 513 512 511 510 509 508 507 506 505 504 503 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 491 490 489 488 487 486 485 484 483 482 481 480 479 478 477 476 475 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464 463 462 461 460 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 448 447 446 445 444 443 442 441 440 439 438 437 436 435 434 433 432 431 430 429 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 375 374 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 357 356 355 354 353 352 351 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 326 325 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 284 283 282 281 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 262 261 260 259 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1

AA píše: 4. 8. 2014, 10.04

Má vůbec smysl pomáhat lidem i když je svět přelidnený a stejně sme na téhle planetě jen něco jako mor? Pardon, nechci po vás nadiktovat miiiy smysl života. Jen svádím v sobě boj mezi tím, že jsem hypersenzitivní člověk co zachraňuje šneky ze selnice ale pak přemýšlím že když budu všemu pomáhat přežít tak to tu bude zamořeno, měl bych to nechat na přirozenou smrt, nepomáhat a když mi to bude líto ale přiroda to zařizuje tak že silnejší přežije a nevím jestli jako člověk mám mít zodpovědnost pomáhat a chránit slabší lebo se jen egoisticky snažiť přežít co nejlíp. Já taky často potřebuju pomoct no nikoho to nezajíma a pak to stejně nějak dám sám, že jsem silnejší než si myslím ae taky mě bolí že kdybychto vzdal tak to taky nikoho zajímat nebude.

Odpověď: 10. 8. 2014, 11.47

Milý AA, smysl života, transcendentno, vývoj duše... hledání rovnováhy ve vztahu já a svět... čti knihy, které napsali moudří lidé již před tebou - zajímavé kompelxní myšlení nabízí např. budhismus ... Držím palce

Anna M. píše: 4. 8. 2014, 9.43

Dobrý deň. Mám 18 rokov, som z Bratislavy. Chcela by som si s niekým porozprávať o svojich problémoch ale bojím sa naživo zájsť za nejakým odborníkom. Asi že moje trápenia sa nezdajú až také vážne, ale bojím sa žeby boli moje problémy úplne zľahčované alebo dokonca vysmiate alebo že si to len nahováram a vymýšľam. Mám problém udržať si priateľstva, stále sa niečo pokazí, nerozumiem svojmu životu, všetko sa mi zdá divné a chaotické. Už dlhú dobu si pripadám škaredá, že ma nikto nikdy nebude chcieť a že si zaslúžim byť sama a bez priateľov lebo som škaredá, hlúpa a slabá. Teraz som to veľmi skrátila, mám teda problém so sebavedomím no zároveň si o sebe myslím aj úplný opak a potom nechápem ako je možné že ma nikto nechce spoznať a tak. Neviem ako to riešiť

Odpověď: 10. 8. 2014, 10.24

Milá A., knihy Miluj svůj život, Žít s radostí... a pak praxe, korektivní zkušenost... Držím palce.

Beth píše: 4. 8. 2014, 9.17

Zdravím. Myslím že mám problém s tím že chci být pořád nečím výnimečná, být originál, odlišovat se. Vím že jsme všichni něčím jiný, když ne výzorem tak třeba aspoň myšlenkama. Ale já se třeba nedokážu bavit s lidmi co mají podobné zájmy, třeba jen poslouchají stejné kapely nebo taky rádi fotí. Jako by mi v hlavě znělo že já to myslím upřímně se svím zájmem o něco a druhý to neumí tak prožít celou duši jako já a to je ješte ten lepší případ jinak mi každá komunita přijde jako by se jen klonovali, mají pravidlá jak mají vypadat, třeba metalisté nebo emo, ale nemyslí to vážne jen chtějí zapadnout. Štve mě když se lidi na něco hrají , chtějí být sileně vtipný, mají masky. Ale nevím zda má touha být jiná jako všichni není jen že chci aby si mě někdo všiml, abych byla něco jako nenahraditelná, aby mi někdo řekl že beze mně by to tu už nebylo ono. Na jedné straně chci někam patřit ale pak chci být asi nejlepší mezi těma lidma, nevím co s ním dělat. Vím že tohle není řádna soutěž, jen milovat co máme rádi. Když vidím že je někdo třeba lepší a že nemám šanci dokázat že jsem lepší tak se stáhnu, úplně upustím od nejakého koníčku i když vím že ho mám ráda ale mezi lidma se k tomu pak nepřizávam, jako že když nebudu nej tak nebudu radeji nic :(

Odpověď: 10. 8. 2014, 10.23

Milá Beth, to je boj;) - sama se sebou... uznat právo druhým být kým chtějí a sama sobě dovolit totéž... díváš se hodně ven a málo na své vnitřní já. Ano, jsi jedinečná, uznej to sama sobě a tvoř :)

Nataly píše: 4. 8. 2014, 8.39

Dobrý den. Za měsíc je škola, jdu do vyšší střední a už teď mám záchvaty úzkosti a strachu, moc se bojím jak to bude...Pořád jsem skončila sama, bez kamarádů. Nemůžu moc dobře spát, pořád jím a nebo jen tak koukám do blba a přemýšlím, když se snažím něco dělat, třeba malovat tak to jen rychle zbouchám,nesoustředím se, jsem frustrovaná jakoby mně tlačil čas, že jsem už někde měla být ale že nestíham. Zjistila jsem že lidi v mém věku i co jsem vyhledavala po netu ty nové spolužáky, tak si už všichni jakoby našli své pevné základy, jací jsou, co mají rádi, své sny které chtějí dosáhnout, jsou sebejistí....Né jako já, v podstatě nic neumím, moc mi záleží na tom co si o mně lidi myslí a jestli nedělám nic čím bych někoho naštvala a tak dále. Moc se trápim. Vlastně se mé dny skládají z toho že se přemáham abych vubec vstala z postele a pak se uklidňovat abych tak nevyšilovala. Ale nemužu si pomoct, vnímam svou budoucnost jako úplně beznadejnou, ne jen školu ale vše, nehodím se do života...neumím hrát tuhle hru, neznám ani pravidla...Říkam si jestli by nebylo lepší to ukončit.

Odpověď: 10. 8. 2014, 10.17

Milá Nataly, to je na psychoterapii a možná taky na antidepresiva. Najdi si nekoho, s kým budeš soustavně spolupracovat. Témat je příliš mnoho než abychom je tu řešily. Kniha Žít s radostí... Držím palce.

Denisa píše: 4. 8. 2014, 7.01

Dobrý den, chtěla bych se na něco zeptat. Poznala jsem jednoho kluka, je celkem fajn až na jedno. Je normální, aby se 19 letý kluk v jednom kuse šťoural v nose? (prosím o odpověď, není to vtip, ale skutečnost) děkuji.

Odpověď: 10. 8. 2014, 10.15

Milá Deni, statisticky normální to není, ideální norma to není, jeho individuální norma to asi je...

Lenka píše: 4. 8. 2014, 6.32

Dobrý den, obracím se na Vás s žádostí o pomoc nebo radu. Dostala jsem se do situace, se kterou si nevím rady. A není to poprvé, co takovou situaci řeším. Je mi 22 let, v mém životě se objevilo několik lidí, kteří mě nějakým způsobem hodně ovlivnili, hodně zasáhli, hodně mi dali a stali se pro mě velkým vzorem. Ale jak to tak bývá – lidi přicházejí a odcházejí. A já mám už poněkolikáté pocit, že s tímhle faktem vůbec nedovedu pracovat a vyrovnat se s ním. Už odmalička mě doprovázejí nejrůznější vzory. Prvně jsem si toho všimla, když mi bylo nějakých 8 let – byli jsme s rodiči na pobytu se cvičebním programem a já, ačkoliv jsem byla do té doby opravdu hodně líné dítě, jsem jednou šla na cvičení s mamkou, cvičila velmi sympatická cvičitelka, která mě ještě navíc pochválila, a mě to tak neskutečně nakoplo, že jsem začala pravidelně cvičit. Ale ne proto, že by mě to vyloženě bavilo, pořád jsem měla před očima tu sympatickou paní ze cvičení a vlastně jsem cvičila proto, že jsem chtěla být jako ona, mít stejný koníček jako ona, mít důvod, proč jí vidět znova. Podobný scénář se několikrát opakoval i ve škole. Neučila jsem se špatně, ale nikdy ne s tím cílem, že chci jedničku. Vždy jsem chtěla udělat radost učitelce nebo učiteli nebo mi to prostě bylo vůči nim trapné, nenaučit se, když nám oni věnují svojí energii… Na jednu stranu je tahle vlastnost v mých očích vlastně obrovskou výhodou – lidé mě takto motivují, abych něco dělala, abych se snažila. Jakmile mám pocit, že pro tyto své vzory můžu něco udělat, opravdu se maximálně snažím. Na druhou stranu je to pro mě trochu zničující – když potom přijde čas, kdy se cesty s takovými lidmi rozdělí, je to pro mě docela velké trápení. Ačkoliv to jsou vesměs cizí lidé, ať už cvičitelky, učitelé nebo kdokoliv jiný. Hodně k nim jakoby přilnu a loučení je potom těžké. Do určitého věku jsem to nějak neřešila, měla jsem pocit, že to takto prožívají i ostatní, ale ty pocity přetrvávají i nyní a snad s ještě větší intenzitou. Loni jsme byly s mamkou znovu na cvičebním pobytu, znovu jsem tam potkala bezvadnou cvičitelku. A místo abych si pobyt užila, už jsem myslela na to, jak pobyt skončí, zase se mi povedlo potkat někoho, koho jsem si oblíbila jenom proto, abych se s ním za týden loučila. Někdy to dosahuje takových divných stavů – nejím, jsem bez nálady, nic mě nebaví. Návrat z každého pobytu je pro mě vždy těžký. Letos se mě po návratu domů táta lekl – prý jsem hodně hubená. Jsem si toho vědoma, na pobytu ze sebe vydám hodně energie, ale chuť k jídlu prostě není, špatně se mi spí, protože mi je prostě smutno. Letos jsem se opravdu lekla svých myšlenek – jaký má tohle vůbec smysl? Někoho potkávat, hned se s ním loučit… Počkat si na další pobyt, kde člověka potkám znovu, znovu se s ním za týden loučím… Žít od loučení k loučení… Jako bych najednou neviděla žádný smysl života. Jako by ti lidé byli nejdůležitější a nic jiného nemělo takový smysl, jako potkávat je. Přitom mám spoustu koníčků a zájmů – jezdím na koni, na kole, škola mě docela baví. Ale všechno to jde najednou stranou, najednou mě ani ten kůň vlastně nebaví. Na jednu stranu bych se takových pocitů samozřejmě nejradši zbavila, na druhou stranu mám ale pořád pocit, že mě tito lidé opravdu motivují. Studuji fyzioterapii, je výborné mít motivaci, která donutí člověka učit se, nevzdat školu, být dobrá na praxích, v budoucnu v práci… Cvičitelky jsou výbornými „motivátorkami“. Když ne cvičitelky, tak přednášející… Asi mám tendenci napodobovat jejich přístup k práci, být stejné jako ony, být stejně kvalitní jako ony… Proto mám někdy tendenci v sobě tu „lásku“ k takovým lidem co nejvíc podpořit. Ale pak se vlastně akorát motám v kruhu – ti lidé mi chybí, nic mě pořádně nebaví. Ale jako bych měla strach, že až časem ty nejintenzivnější pocity přejdou, klesne i moje úsilí ve škole, v práci… Opravdu to tak je. Když si zpětně vzpomenu na období, kdy se mým vzorem stala paní, kterou jsem potkávala 2x týdně na cvičení, bylo to snad „nejplodnější“ období mého života – měla jsem výborný prospěch, makala jsem na svojí fyzičce a navrch jsem si každý den užívala a byla spokojená. Teď ale nemám takovou možnost se s těmi lidmi pravidelně potkávat. Jsou potom období, kdy mám tendenci žít představami - představuju si další pobyt, setkání s tím člověkem, ale i úplně jiné věci, které třeba vůbec nesouvisí s tím člověkem. Prostě sním, protože je to v tu chvíli osvobozující – nemusím žít přítomností. Někdy mám trochu strach, abych snění nepřehnala, aby se mi třeba nestalo, že bych nevěděla, co jsem si vysnila a co je vlastně pravda, co se opravdu stalo, co ne. Zatím se mi to nestalo, ale přiznávám, že jsem občas maličko zaváhala – řekla jsem tuhle věc tomu člověku nebo jsem si to jenom představovala? Ale v tu chvíli mi prostě dělá problém tu přítomnost opravdu prožívat. Když potom přijde konečně ta situace, kdy se s tím daným člověkem uvidím, zase přítomnost pořádně neprožiju, protože už se děsím budoucnosti a loučení. Asi to má vliv i na můj osobní život. Nemám žádný vztah. Ne, že bych ho nechtěla, ale jako bych už neměla pro dalšího člověka v sobě místo. Nemyslím, že bych k ženám, o kterých jsem zde psala, cítila opravdovou lásku pro partnerský vztah. Myslím, že si jsem jistá svojí sexuální orientací. Přesto prostě nemám na vztah v těch kritických obdobích ani pomyšlení. Ale copak to takhle chci i do budoucna? Mít ráda lidi, které sotva vídám, a mezitím nevnímat třeba jiné, další „možnosti“, jiné lidi? Díky tomu třeba zůstat sama? A vůbec, chtěla bych si prostě užívat života… Ráda bych s tím něco udělala, potřebovala bych se nějak oprostit od tak silných, vřelých pocitů, které k lidem prožívám, které si okamžitě pustím k tělu. Ale nevím jak. Budu vděčná za jakoukoliv radu, která by mi mohla pomoct, jak se svými myšlenkami a pocity pracovat, jak je ovládnout či snad usměrnit. Předem mockrát děkuji za odpověď, Lenka

Odpověď: 10. 8. 2014, 10.14

Milá Lenko, vaše psaní je hodně o tom, že nemáte v sobě pocit vnitřní integrity, že nemáte plný kontakt se svým vnitřním já. Doporučuji za bývat se svým já třeba skrze arteterapii, imaginace... Když člověk lépe cítí sebe, může snadněji korigovat své vztahy a city. Přeji vše dobré a vydejte se na cestu (můžete se i objednat)

frantiska píše: 4. 8. 2014, 5.09

Dobry den.. Obracim se na vas protoze jiz nevim jak dal; pritel mme ma moc rad ale opustil mne protoze pry jiz se mnou dal zit nemuze.ze jsem posledni dobou smutna a on se neciti dobre, vim to jenze nastaly u mne problemy v praci, zdravotni problemy a navic i problemy s byvalym pritelem ktery mi tento soucasny vztah chce znicit. V soucasne dobe jsme s pritelem ale stale v kontaktu, at jiz se navstivime ci si jen volame. Je nam spolu moc dobre, presto se nechce vratit. Nevim jak postupovat abych ho neztratila. Uvedomuji si ze jsem se k nemu nechovala nekdy tak jak by si to zaslouzil jenze tech problemu u mne bylo vice a psychicky na tom nejsem vubec dobre

Odpověď: 10. 8. 2014, 10.07

Milá Františko, přítel se rozhodl pro rozchod. nebudte žebrákem lásky. Dělejte to, co vám je oběma příjemné. Chce kamarádský vztah... cítíte se na to? může to být fajn... láska je svobodná... dávat si, vyměnovat si můžeme pouze to, na co máme... Postarejte se o svou psychiku, aby byla nezávisle na něm v pohodě... mmj. tím budete i přtažlivější... Držím palce.

Radana píše: 28. 7. 2014, 20.37

Dobrý den, Můj přítel před 12-ti lety trpěl bolestmi hlavy, po vyšetření na EEG mu našli ložisko, které by mohlo vyvolat epilepsii. Záchvat nikdy neměl, p.doktorka mu předepsala preventivně 1x denně antiepileptika, bral je asi 3 roky a pravidelně chodil na kontroly. Pak mu paní doktorka oznámila, že ložisko zmizelo, začala mu prášky postupně snižovat až mu je vysadila úplně. Po čase se přítelovo chování začalo postupně měnit, najednou měl problémy s lidmi, s kterými měl dříve bezproblémové vztahy (se mnou, se svojí matkou a sestrou, s kamarády). Začalo mu vadit naše chování, byl z toho smutný, neustále se hádal a vedl řeči-kdybych na světě nebyl, bylo by vám všem líp. Poslala jsem ho na psychiatrii, kde mu předepsali neurol na zklidnění a doporučili mu psychoterapii, chodil na ní 2 roky, pak rok 1x týdně na skupinovou psychoterapii, to vše bez nějakého zlepšení, spíš je to čím dál horší. V současné době se nikde neléčí, je rozhádaný se všemi svými nejbližšími, říká nám, že se cítí jako nula, co nic neznamená, že by se chtěl cítit jako král, který něco dokázal a na kterém lidem záleží. Že byl v dětství odstrkovaný a cítí se tak pořád. Nedá si vysvětlit, že ho máme rádi a záleží nám na něm, že moc dobře víme, že je chytrý a hodně toho v životě dokázal. Myslí si totiž, že kdyby nám na něm záleželo, chovali bysme se podle jeho představ. Napíšu vám nějaké příklady jeho chování, abyste si udělala obrázek. Je mu 36 let, bydlí ve společné domácnosti s matkou, odstěhovat se nechce, ani ke mě, ani do svého bytu. Chtěl domů koupit myčku, matka nechěla. Je z toho hrozně dotčenej a cítí se ublíženě, že jí chtěl ulehčit práci a ona to odmítá, místo aby mu byla vděčná. Snažila jsem se mu vysvětlit, že ona má jiný názor, tak ať ji koupí a používá ji on a matka ať si klidně myje ve dřezu, ať ji nenutí ji používat. To on nechce, místo toho se pořád lituje jaký je chudák, že ve společné domácnosti ho matka nenechá nic rozhodnout. A tohle řeší už asi 3 roky! Což podle mě není normální, je to pořád kolotoč motání se v minulosti a je to velmi vyčerpávající. Se mnou má problém, že já jsem neplavec, on miluje vodu a chtěl mě naučit plavat. Rok jsem s ním chodila do bazénu, na koupaliště, vodu mám ráda, ale bojím se hloubky a za ten rok se to nezlepšilo, měla jsem z toho špatné pocity, tak jsem mu řekla, že končíme s učením, že to nedokážu překonat. Z toho byl úplně vyřízený, že kdyby mě na něm záleželo, tak to zkouším delší dobu, že bych to určitě překonala. Od té doby nechce, abych s ním chodila k vodě, protože mu prý je hrozně líto, že mě nemůže učit plavat a on hrozně chce. Takovéhle výčitky poslouchám denně, často se jedná o úplné maličkosti, je na mě nepříjemný, pak se mi omlouvá, brečí, že ví, že se chová blbě, ale že to nedokáže ovládat. Hrozně mu chybí pocit, že je důležitej, že je na prvním místě a hrozně ho bolí, že ten pocit nemá. Tohle mi sám říkal. Napadlo mě, že jeho chování by mohlo souviset s tou léčbou epilepsie. Omlouvám se za tak dlouhý dotaz, ale už jsem bezradná a chtěla bych vás moc poprosit o váš názor na přítelovo chování, případně jakou byste navrhovali léčbu. Z jeho řečí mám totiž strach, že to jednou nezvládne a něco si udělá, protože je zoufalý a neví co má dělat, aby se cítil líp. Děkuji

Odpověď: 29. 7. 2014, 6.12

Milá Radu, tak přemýšlím, proč je vaším přítelem - co vám asi nabízí... https://www.rovena.info/kognitivne-emocni-revitalizace-psychiky-kerp.html Všimněte si, jak vám se nepodařilo změnit v psychice strach z hloubky, tím chci říci, že na jeho psychice je mnoho práce a že zázrak nečekejte a zvažte, kolik radosti a kolik vyčerpání vám vztah dává... přeji vše dobré.

Monika píše: 28. 7. 2014, 18.49

Dobrý den, nevím si rady se svým čtrnáctiletým synem. Je strašně vztahovačný, vzteklý až agresivní. Citově mě vydírá a došlo to i tak daleko, že se řezal na rukou. Chodíme k psycholožce, ale ta mi tvrdí, že je to klasická puberta. Jenže jak jí zvládnout, když mě vůbec neposlouchá a dělá si co chce? Snažím se s ním řešit všechno po dobrém a pokud už má trpělivost přeteče, tak na něho zakřičím a on okamžitě dostane záchvat vzteku a ječí na mě, že ho nemám ráda a že se mnou skončil. Kvůli jeho povaze nemá skoro žádné kamarády. Jsem s ním sama přes týden, manžel domů jezdí jen na víkendy, ale ani on si s ním neví rady. Neustále dělá jen samé naschvály a tvrdí, že já jsem zlá, sobecká máma. Nevím, kde jsem udělala chybu. Prosím o radu, jak na něho. Děkuji.

Odpověď: 29. 7. 2014, 6.02

Milá Moni, nevím. Zkuste www.konstelace.info A taky knihu Proč se z našich dětí stávají tyrani. Hezké dny.

Gretula píše: 28. 7. 2014, 15.47

Dobrý den, kamarádka mi poradila, že sem mám jít a napsat co mě trápí. Myslí si, že mi pomůžete. Proto se na Vás obracím. Mám za sebou první porod a moje dcera má již 5 měsíců. Ze začátku to bylo snesitelné, starost o domácnost, o dítě, přítele. Ale teď se mi zdá, že je to čím dál horší. Mám pocit, že nejsem máma, kterou by si dcera zasloužila. Jsem hodně výbušná povaha teď po porodu. Bývala jsem hrozně klidný člověk, ale teď je to se mnou špatné. Začínám nesnášet její pláč, začínám nesnášet sama sebe i svůj život a někdy mě napadají takové myšlenky jako je utéct od rodiny. Snažím se uklidnit třeba dobrým filmem nebo hudbou, ale bohužel mi už nic nepomáhá. Skoro každé ráno brečím a čím dál vím se utvrzuji v tom, že by to bylo nejlepší řešení jak pro mě, tak pro moji rodinu, abych s nimi nebyla. Někdy mám takový pocit, že bych nejraději všechny věci okolo sebe vzala a rozmlátila o zem. A zdá se mi, že ztrácím k dceři ten mateřský cit, který jsem měla na začátku. Prosím poraďte mi. Děkuji za vyslechnutí. Snad si o mě nemyslíte nic špatného. Na shledanou

Odpověď: 29. 7. 2014, 5.57

Milá Gretu, takové stavy občas mají ženy a mají je o to intenzivněší, čím víc jsou na péči o dítě sami a čím méně jsou vyspalé a odpočinuté. Nevím, jak je to u vás... pokud se vás to týká, je potřeba, abyste našla cestu, jak péči o dceru přeorganizovat - babičky, sousedky, paní na hlídání... můžete si dopřát i víkend sama.... na zvážení jsou i antidepresiva. Spolupráce s psychologem a léčebné meditace... V tuto chvíli je třeba udělat pro sebe, co potřebujete, abyste se psychicky srovnala. Držím palce.

Starší dotazy:

557 556 555 554 553 552 551 550 549 548 547 546 545 544 543 542 541 540 539 538 537 536 535 534 533 532 531 530 529 528 527 526 525 524 523 522 521 520 519 518 517 516 515 514 513 512 511 510 509 508 507 506 505 504 503 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 491 490 489 488 487 486 485 484 483 482 481 480 479 478 477 476 475 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464 463 462 461 460 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 448 447 446 445 444 443 442 441 440 439 438 437 436 435 434 433 432 431 430 429 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 375 374 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 357 356 355 354 353 352 351 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 326 325 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 284 283 282 281 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 262 261 260 259 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1