Online poradna

Psychologická online poradna – odpovídá psycholog, psychoterapeut

  • Dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Poradna se uzavře po položení desátého dotazu v týdnu.
  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní.
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo online konzultaci s psychologem, kontaktujte mne.
  • Pokud si přejete odpověď mimo on-line poradnu, je třeba uhradit 120Kč na č.ú.: 2500034126/2010 .
  • Vše zde napsané bude zveřejněno.
  • Chcete-li ocenit fungování poradny, zasdílejte, některý článek/stránku z tohoto webu např. na Fb. Články naleznete zde.


Zapomenout

Skákal přes oves

Na zodpovězení čekají: Zoufalá, Myška, Kačka, Andrea, Amálie

Starší dotazy:

557 556 555 554 553 552 551 550 549 548 547 546 545 544 543 542 541 540 539 538 537 536 535 534 533 532 531 530 529 528 527 526 525 524 523 522 521 520 519 518 517 516 515 514 513 512 511 510 509 508 507 506 505 504 503 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 491 490 489 488 487 486 485 484 483 482 481 480 479 478 477 476 475 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464 463 462 461 460 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 448 447 446 445 444 443 442 441 440 439 438 437 436 435 434 433 432 431 430 429 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 375 374 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 357 356 355 354 353 352 351 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 326 325 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 284 283 282 281 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 262 261 260 259 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1

Erous píše: 26. 8. 2014, 5.42

Dobrý den chci se zeptat ,jak mám říct jedné holce že ji mám opravdu mooc rád !! Je to holcina od nás z vesnice, venku sme spolu byly jen jednou a to už je dlouho . A hrozně se stydím ji vůbec něco říct , ale hlavně nevím co mám říct . Prosím poraďte .

Odpověď: 31. 8. 2014, 15.01

Milý Erousi, "Láska je jako květ na kraji propasti, k přivonění je třeba Odvahy." - Stendhal Strach překonáš např.tak, že si řekneš, co nejhorší by se mohlo stát a že to přežiješ... Řekni ji např.: Ahoj, jak se máš? Dlouho jsem tě neviděl. Šla by jsi se projet na kole? do kina? na grilování? Držím palce.

qwertz píše: 25. 8. 2014, 20.16

Dobrý den, Je mi 18, a jsem holka. Mamka pije už tak X let v kuse, ikdyž byla těhotná a ikdyž mě kojila- díky tomu mám nemocné srdce. Nedá se to vydržet. Je mi z mámy zle sotva ji vidím, protože je jen výjimka, pokud se nenapije. Přes 2,5 roky jsem s přítelem. Já ani on nic nepijeme, nekouříme a ani nechodíme na párty. Ve škole nemám žádné kamarádky ani nikoho s kým bych si promluvila. Do školy dojíždím 50 minut autobusem, a když jedu domů, raději se jdu učit do knihovny a domů jedu později abych se nemusela vídat tak moc s mámou. Pořátttd poslouchám, jak na školu kašlu ikdyž jí věnuju opravdu hodně a učím se po škole i dlouho do rána. Známky mám dobré (jedničky, dvojky) a pořátttd mi nadávají,,, že se málo učím, a když mám třeba jen jedničky, tak mi řekne že je jim to jedno že je to přece můj život, ale když se mi něco nepovede hned mi nadává, že se flákám bůh ví kde a pak to tak dopadá. Mám jen přítele a nikoho jiného za kým můžu jít, ale ten se teď taky změnil. Jeho rodiče jsou také dost přísní. A když mu něco nejde nebo se pohádá s rodičema, vždycky si to vyleje na mě. Ne že by takový byl pořátttttttddddd, ale má taky svoje nálady. Dřív býval hodný a zlatý, ale strašně se změnil. Pak se mi omluví, to ano, ale prostě mě to ničí, jak to vždycky odnesu. Na mě působí doma i naši. Sotva dojedu domů a vidím mamku, hned se mi zničí nálada a jsem naštvaná. Za doktorem nebo na léčení nechce. Nevím už co dělat. Lže, vymýšlí si jak ji všichni bijeme, ale přitom má modřiny z toho, že sebou sama háže o zem. Má bludy, o tom že má 3 děti(v realitě 2) apod. Je toho na mě moc a nezvládám už chodit do školy (gymnázium, které je opravdu náročné a má vysoké požadavky na studium), protože toho je hodně a pořát se stresuju kolik toho musím stíhat. Doma to vydržet s mamkou a do toho se učit a ještě když se naštve přítel. Někdy jsem z toho všeho tak ve stresu že se hroutím, mám deprese, trpím neskutečně na psychiku apod. Všechno mi vadí. Mám návaly neskutečného vzteku. Milionkrát jsem uvažovala nad sebevraždou ale přítel mi to vžycky vymluvil. Mám hodně i zdravotních problémů a tak chybím i často ve škole, ale všechno to zvládám dohánět, ale smějí se mi ve škole, že hodně zameškávám, ikdyž to není moje vina. Hodně mě to užírá, protože jsem bývala společenská a usměvavá a rozkrájela bych se pro dobro druhých, doučuju spolužáky, když potřebují, ale to je asi jediné k čemu jim jsem. V poslední době nemám ani náladu na nic. Nechce se mi smát ani s přítelem, nic… Jsem strašně citlivá a sotva na mě někdo jen zvýší hlas, už se hroutím. Strašně mi to všechno pohnulo s psychikou. Mám problémy s žaludkem, často se mi chce zvracet, boleti hlavy, srdce apod. Kardioložka mi vždycky řekne, že silumuji, takže to je asi také tím stresem. Mám už ze všeho strach, zhoršily se mi fobie apod. Nikdo kromě přítele neví, co prožívám, předevšema to tajím a snažím se usmívat. Ani příteli už neříkám všechno protože mu nevěřím. Ale když mám špatný den, kvůli mámě, tak nemůžu jít ani za přítelem. V noci nemůžu spát, přibrala jsem a přitom nejím víc než obvykle.

Odpověď: 31. 8. 2014, 14.52

Milá Q., meditovat, meditovat... https://rovena.info/kognitivne-emocni-revitalizace-psychiky-kerp.html Odstěhovat se k babičce, k tetě?, k příteli?, do podnájmu... (pochopila jsem dobře, že táta s tebou taky žije, ale neprojevuje citovou inteligenci) Po dobu studií máš nárok na výživné od rodičů - pomůžou ti na oddělení péče o dítě při městském úřadu - když budeš bydlet samostatně, možná by ti mohly vyjít i příspěvky na bydlení... Zajisti si bezpečí. Držím palce.

jennekdo=) píše: 25. 8. 2014, 17.59

Ahoj, je mi 19 let. Mám za sebou poměrně těžké období a poslední 2 měsíce se cítím zvláštně. Přestala jsem se stýkat s přáteli, komunikovat s rodinou, zabývat se svými koníčky - všemi, hledat zaměstnání. Zkrátka mě nic nebaví a mám strašný pocit beznaděje.Proto bych chtěla poradit. Moji rodiče se rozvedli, když mi byli asi 2 roky, zůstali jsme se sourozenci s matkou, která si po pár letech našla přítele, se kterým žije dodnes, byl nám skvělým tátou, a matka našeho vlastního otce ze srdce nenáviděla, takže jsme se s ním vůbec nestýkali. Finančně jsme na tom byli opravdu špatně - statisícové dluhy a 3 děti, garsonka. Před dvěma lety jsem vyhledala svého biologického otce, abych ho poznala, protože jsem popravdě nikdy neměla s rodinou s matčiny strany nic společného, spíše naopak. Můj otec mě přijal do své rodiny, a protože má velmi úspěšnou firmu, dal mi i práci. Ke škole jsme s mou starší sestrou ještě obě dvě pracovali, abychom tak finančně pomohli mámě. Chvíli jsem před ní skrývala že se stýkám s otcem, ale dlouho to nešlo, takže když jsem jí řekla pravdu, řekněme, že to nesla hodně špatně, řekla bych, že mě tak trošku "zatratila" protože ona ho tak strašně moc nenávidí a nechápala, jak ho můžu mít ráda, po tom všem co mi o něm vyprávěla. Takže přišla rodinná krize, já se upla na otce a na práci, abych se mohla co nejdřív odstěhovat. Uběhl rok mé komunikace a práce s otcem a mě bylo 18 let. Měsíc po mých narozeninách mě matka a její přítel vyhodili z domu, abych šla bydlet k otci. Jsem hodně hrdá a asi jsem jim nechtěla udělat tu radost, tak jsem šla bydlet ke kamarádce a matce jsem o sobě 2 měsíce nedala vědět, komunikovala jsem pouze se sestrou. Bylo to těžké období, protože jsem se musela učit na zkoušky, chodit do práce a sama se o sebe starat, z ničeho nic, když jsem ještě nebyla připravená. Ze školního režimu jsem teda naprosto vypadla, a místo školy chodila do práce, jak k otci, tak do jiných. Ozvala se mi máma a prosila abych se vrátila domů, moje kamarádka se stěhovala, takže mi takřka nezbývalo nic jiného. Finanční situace mojí rodiny byla pořád horší a horší. Moje sestra musela odejít ze školy a jít do ne moc morálně uznávané práce.., já si vše platila sama, dokud to šlo. Před maturitou jsem na pár týdnů nechala práci abych se mohla učit, to bral můj otec jako nějakou zradu či co, ale pro mě to bylo důležitější v té chvíli. Jenže jsem se nabourala v autě. psychicky jsem to nezvládla a začala jsem pít.Otec mě za moji nezodpovědnost nepochválil. Věděla jsem že nabourané auto nemám z čeho zaplatit, takže jsem se k tomu postavila s tím že "je mi všechno už jedno a hlavně že se nikomu nic nestalo". Vím že to není nejlepší postoj. Asi po měsíci jsem šla maturovat. Před zkouškou mi došlo, že sem to seriozně zvrtala. Jako zázrakem jsem z 5 předmětů 4 udělala, Táta mě vzal zpátky do práce už natrvalo a já jsem se odstěhovala do nájmu, vzala jsem si půjčku. Před měsícem, když jsem v práci dělala účetnictví, které mi jak jsem později zjistila vůbec nemělo přijít do ruky, zjistila jsem, že mě vlastní otec a jeho žena obírají o desítky tisíc, z nákladů jejich obchodního partnera. - Lépe řečeno, co bylo vypláceno mě, jsem nedostávala já, ale oni, protože jsem jim věřila a nechala je přebírat moji výplatu. Takže jsem vlastně zjistila že poslední člověk, kterému jsem věřila, je přesně takový, jako mi bylo vyprávěno. Práci jsem nechala, otce ani jeho rodinu už jsem nekontaktovala a musela se vrátit k matce, s dluhy a omluvou. A teď se s tím jaksi se vším nemůžu srovnat.

Odpověď: 31. 8. 2014, 14.43

MILá neznámá, závěru mnoho nerozumím a nečtu ani otázku - v čem poradit. Ale děkuji za důvěru. Rodinná zátěž... Každopádně bych vedla rozhovor s tátou biologickým - jak to myslí... Řešila bych ekonomiku - s bio tátou... Postavit se na vlastní nohy. Ale nevím přesně kontext.... Meditovat, odpouštět sobě i druhým... milovat sebe i druhé... Držím palce.

Petra P. píše: 25. 8. 2014, 13.05

Dobrý den, mám dotaz ohledně dcery. Tedy přesněji, nejsem její biologická matka, její maminka bohužel zemřela, když malé byli teprve čtyři měsíce (nyní v září oslaví druhé narozeniny). Situace je asi taková: Žiji se svým přítelem a čtyřletým synem v rodinném domku na vesnici a před dvěma měsíci jsme se společně dohodli na tom, že je třeba našemu kamarádovi - samoživiteli - pomoci, a že to bude prospěšné všem, protože syn bude mít kamarádku, malá náhradní maminku, kamarád bude moci chodit do práce, a já tu nebudu tolik sama, protože přítel jezdí někdy i na tři týdny do zahraničí. Funguje nám to dobře, jsme spokojení a pokud vyvstanou nějaké problémy, jsme schopni si společně sednout a vyřešit je. Samozřejmě nikdo z nás netuší, jaká úskalí nám takovéto soužití může přinést. Musím zdůraznit že mezi mnou a kamarádem nejde o sex. Když se k nám kamarád s Ellinkou přistěhovali, oslovovala mne mála teto, ale asi před týdnem mi začala říkat maminko. Mě to samozřejmě těší a matkou jí chci být. Nevím teď jak správně zformulovat větu, prostě máme v obýváku ve vitrínce, vedle urny a fotky mojí maminky také fotku a urnu její maminky, tak tam vždycky chvilku stojíme a "povídáme si" s těmi našimi maminkami. Ellince říkám že tam je její maminka, která je v nebíčku, a já jsem maminka, která s ní je tady na zemi. Víte, myslela jsem si, že by bylo možná lepší, kdyby mi říkala teto, ale na druhou stranu si říkám, co si asi chudák dítě musí myslet, když slyší syna Jiříka jak mne oslovuje maminko, a ona nemá nikoho, komu by to mohla říkat, jak jí asi je. Myslím že jí musí být hrozně smutno. Vím, že úmrtí rodiče i v takto raném věku je traumatizující zážitek, ale nic víc o tom nevím. Moje maminka zemřela v mých osmnácti letech, což je samozřejmě velký rozdíl. Prosím Vás tedy o radu, jak "neudělat botu" a nezpůsobit Ellince byť třeba nevědomostí nějaké další trauma. Všichni počítáme s tím, že obě děti vyrostou společně jako sourozenci. A ony se tak také chovají :-) Předem Vám děkuji za Váš čas a odpověď, a přeji Vám hezký zbytek dne. Petra.

Odpověď: 31. 8. 2014, 14.34

Milá Petro, úvodem Vám chci vyjádřit hlubokou úctu a nejen Vám, ale všem zúčastněným. Vaše uskupení je společenstvím lidí, kteří si navzájem pomáhají žít. Asi se shodneme na tom, že nevíme, co bude, což ostatně nevíme ani při uzavření svatby apod. Žít v pravdě a lásce je to, oč tu běží. Připadá mi, že v dané situaci děláte to nejlepší, co můžete - ctíte její biologickou maminku a poskytujete ji bezpečí a zázemí - nechť jste tedy její pozemskou mamkou... určitě víte, k čemu se zavazujete. Důležité v té věci je i postoj a rozhodnutí jejího táty - vašeho kamaráda. Držím palce a přeji vše dobré. (budu ráda, když za nějaký čas dáte vědět, jak fungujete...)

Terka Vejnarova píše: 25. 8. 2014, 11.03

Zdravím, nevím si rady s mou situaci. Nevím jak to začalo ale už nějaký čas myslím na smrt. V tom smyslu že všichni jednou umřeme a tak proč se snažit ku příkladu snažit se vypadat hezky ,sportovat pro udržení postavy nebo zdobit svůj dům a jiné. Spousta věcí se mi zdá banální a já už mám i takové dny kdy vlastně nic nedělám jen koukám na mraky, procházím se a přemýšlím o životě a smrti. Smrti se nebojím, vnímam ji spíš jako kamarádku co si pro mě jednou přijde.A když ještě žiju vím že se z toho mám radovat a dělat aspoň něco no mám asi nějaký blok který neumím překonat. Mám s tím zajít raději k psychologovi a rozebrat to?

Odpověď: 31. 8. 2014, 14.14

Milá Terko, přijmout svou smrtelnost může dát životu hloubku.Přečti si třeba Věc Makropulos. Bez smrti by nebylo filosofie. Smysl života... Mnoho lidí před námi bádalo a došlo k různým poznáním a dokonce je zapsalo... Přemýšlíš o životě a smrti a co o životě po smrti? Ti, kteří toto téma řešili do hloubky, se obvykle shodují v tom, že je třeba kultivovat svou duši a dělat kolem sebe hezky. Že bez Lásky naplnění není... (Láska jako energie a vztah ke světu) Držím palce.

milan píše: 25. 8. 2014, 10.49

mám problém v tom že si všechno představuju jednoduše a potom se jen divím a zlobím když se všechno komplikuje. mám to už od dětství a nevím co s tím. nevím zda je to nějaká naivita ale komplikuje mi to život. nepomáha mi ani když si vyjmenuju všechni možné variace co dobré i špatné se může stát a ani spousta špatných skušeností.

Odpověď: 31. 8. 2014, 14.07

Milý Milane, život je složitý a tak nějak o jeho složitostech vědět je dobré, což sám rozvíjíte... Na komplikace není třeba se zlobit... to nepomáhá řešení... Nevím, co konkrétně si mám pod dotazem představit, tak nemohu dát lepší odpověď. Přeji vše dobré.

NikušQa píše: 25. 8. 2014, 10.33

Dobrý den. Mám úzkostní poruchu, deprese,emoční nestálost,mám to potvrzený u psychiatra. Jdu na vysokou školu a psala sem jim mail jestli zohlední můj stav jako na střední. Tam mi umožnili odejít z vyučování když jsem to už nezvládala, nenutili mě mluvit před třídou, dávali pozor aby mě neuvedli do frustrujíci situace, pozitivně mě povzbuzovali když mi něco nešlo... Odepsala mi školní poradkyně dost chladnou odpověď že když si myslím že školu nebudu zvládat tak ať tam ani nejdu a doporučila mi jít spíš na terapie.Ale taky chtěla vědet v čem by mi škola měla pomoct, co potřebuju, tak sem jí tam vypsala podobní věci jako výše zmínené ale to bylo už hodně dávno a neodepsala mi na to nic. Mám strach telefonovat a tak nevím co dělat teď. Bojím se že když přijdu na školu tak ode mě budou žádat toho moc, nebo mě ještě ponižovat že mám takové problémy a nebudu jako ostatní.

Odpověď: 31. 8. 2014, 14.01

Milá Niki, Váš písemný projev vykazuje na budoucí vysokoškolačku mnoho pravopisných chyb. Vždy je třeba řešit to, co volá primárně po pozornosti. Odpovědi školy vcelku rozumím. Vysoká škola vzdělává. Systematickou práci na sobě doporučuji.

renka33 píše: 19. 8. 2014, 17.56

Dobrý den,mám syna 17let,jsem samoživitelka a poslední dobou se mi výchova nějak vymkla z ruk.Syn nechodí domů,propadl ve škole,kamarádí se staršíma klukama a ti ho stahují,kolikrát ani nevím kde je-nevím jak to řešit,jsem zoufalá.Děkuji

Odpověď: 23. 8. 2014, 12.13

Milá Renko, chápu, že je to bolestné... zoufáním ubližujete sobě, dojděte si do poradny kvůli sobě, abyste se dokázala se situací vyrovnat. Do 18ti vám může pomoci sociálka - měla byste tam zajít (při městském úřadě odddělení péče o dítě). Můžete ho předat otci? Pak nezapomeňte chránit sebe... příživnictví podporovat není ok... Přeji vše dobré.

Vincent 21 píše: 19. 8. 2014, 15.31

Zdravím mám dotaz ohledně situace v mém životě. Jdu na vysokou školu kde bylo obtížne se dostat, přijali mě jako posledního studenta nad čárou. Bojím se že bych tedy nebyl tak dobrý jako chtějí a že to nebudu zvládat. Mám psychické problémy, deprese, sociálni fobie, úzkosti, někdy i myšlenky že bych si ublížil. Konec střední ani maturitu jsem skoro ani nevnímal, vše se točilo kolem mé psychiky a na jiné sem se nedovedl soustředit. Už mi je lépe ale možná proto že teď nejsem vystaven stresu a frustraci jako tehdy. Obávam se však že bych se nedovedl zas soustředit na školu ale řešil tyhle věci. Plánoval jsem že bych chodil na terapie, k psychiatrovi a tak ale to by bralo hodně času a na škole je důležitá dochádzka. Nemůžu si dovolit vynechat rok ale napadlo mě že bych se dal na nějaký léčení, dal se do kopy a skusil to příšti rok. To bych se pak ale cítil jako příživník v rodine, měli by mě za slabocha co nic neumí,nic nevydrží, neprosadí se a je na hanbu. Taky ani nevím co bych řek psychologovi, cítim nepohodu ale nevím proč, jak to začalo. Zdá se mi že mé problémy nejsou dost vážne na to abych šel na nejaké léčení ale mám tedy dilemu a nevím co s tím, poradíte mi prosím?

Odpověď: 23. 8. 2014, 12.09

Milý Vinci, domluvte si alespon jeden pohovor se mnou. Držím palce.

Ew píše: 19. 8. 2014, 12.50

Prosím Vás, to se psychológové musí chovat tak chladně,tedy "profesionálně" ke svým pacientům necítit emoce a jen "pomáhat" podle naučených postupů? Třeba s väčší dávkou empatie by se mohlo stat že by chytli deprese nebo co a tak sou vlastně ještě méně citlivý jako běžní lidé. Když někdo řekne kamarádovi že se chce zabít tak má o něj opravdový strach, možná ani nemůže spát a myslí na to jestli je jeho kamarád v pořádku....Ale řekne to psychologovy a čeká pomocnou duši ale dočká se kamenné tváře, pár testů, suchý rozhovor a léky aby na ošklivé věci nemyslel. Pacienti sou prostě tovar, prostředek k dostáni peněz a spousta psychologů by zadarmo ani nehla prstem někomu pomoct. Proto se spousta lidí nevybere hledat pomoc u odborníků protože vědí že se skutečné pomoci nedočkají a ještě se bojí žeby jejich problémy podle tabulek špatně vyhodnotili a ještě by je nechali zavřít do blázince. A tohle je fakt který se nedá ututlat že v léčebnach jde ošetřovatelům o to aby byl pacient klidný a zticha, často se ani nedbá na zachováni lidské důstojnosti, žádny lidský individualní přístup, izolace z realního života a tak dále. Ale dobrá, je to pořád lepší jako třeba ve středověku tak to už nikdo neřeší...Jen je to ostuda :P

Odpověď: 23. 8. 2014, 12.08

Milá Ew, zajímavé psaní... je to složitější téma... tak na seminárku ;). Co vás vede k tomu to sem psát? Seminárku sem tvořit nebudu, vaši zkušenost nezměním. Dotaz vnímám jako řečnický... Spousta lidí nehne hlasivkami, když jsou chuligáni hrubí na průvodčí. Strach lidi blokuje. Lidé jsou plni strachů... Spousta lidí věří zprávám a vytváří bojové emoce... Nikdo neřeší chudobu... nerovnost přístupu ke vzdělání.... Spousta lidí vytváří hloupé myšlenky... Můžete kultivovat svoje srdce, odvahu a akceschopnost a taky kultivovat vztah k sobě a ke světu... Přeji vše dobré.

Starší dotazy:

557 556 555 554 553 552 551 550 549 548 547 546 545 544 543 542 541 540 539 538 537 536 535 534 533 532 531 530 529 528 527 526 525 524 523 522 521 520 519 518 517 516 515 514 513 512 511 510 509 508 507 506 505 504 503 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 491 490 489 488 487 486 485 484 483 482 481 480 479 478 477 476 475 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464 463 462 461 460 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 448 447 446 445 444 443 442 441 440 439 438 437 436 435 434 433 432 431 430 429 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 375 374 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 357 356 355 354 353 352 351 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 326 325 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 284 283 282 281 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 262 261 260 259 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1