Online poradna

Psychologická online poradna – odpovídá psycholog, psychoterapeut

  • Dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Poradna se uzavře po položení desátého dotazu v týdnu.
  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní.
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo online konzultaci s psychologem, kontaktujte mne.
  • Pokud si přejete odpověď mimo on-line poradnu, je třeba uhradit 120Kč na č.ú.: 2500034126/2010 .
  • Vše zde napsané bude zveřejněno.
  • Chcete-li ocenit fungování poradny, zasdílejte, některý článek/stránku z tohoto webu např. na Fb. Články naleznete zde.


Zapomenout

Skákal přes oves

Na zodpovězení čekají: Zoufalá, Myška, Kačka, Andrea, Amálie

Starší dotazy:

557 556 555 554 553 552 551 550 549 548 547 546 545 544 543 542 541 540 539 538 537 536 535 534 533 532 531 530 529 528 527 526 525 524 523 522 521 520 519 518 517 516 515 514 513 512 511 510 509 508 507 506 505 504 503 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 491 490 489 488 487 486 485 484 483 482 481 480 479 478 477 476 475 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464 463 462 461 460 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 448 447 446 445 444 443 442 441 440 439 438 437 436 435 434 433 432 431 430 429 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 375 374 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 357 356 355 354 353 352 351 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 326 325 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 284 283 282 281 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 262 261 260 259 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1

Luci píše: 1. 11. 2014, 10.48

Dobrý den, je mi 17 let a poslední rok a půl nedokážu udržet slzy, jednoduše jsem hrozně přecitlivělá. Projevuje se to hodně v mém každodenním životě a opravdu mě to štve. Stačí opravdu málo a já cítím, že se mi slzy derou ven a nejhorší na tom je, že to nejde zastavit ani po pár minutách a pláču a pláču a přitom si vlastně uvědomuji, že ani není pořádný důvod, proč plakat. Dokonce i ve škole, když se mi něco nepovede, tak cítím, že slzy se zase "hlásí" a to je opravdu nepříjemné, jelikož v 17 letech na SŠ doopravdy není na místě plakat. Žiji pouze s tátou, jelikož mám od mých 8 let rozvedené rodiče, možná to na to může mít vliv? Nebo jsem také přemýšlela, jestli za to nemůže hormonální antikoncepce, kterou také už přes rok používám. Naštěstí mám skvělého přítele, který se mi v těchto situacích snaží "pomáhat", ale přijdu si před ním opravdu hloupě, když začnu takto plakat a ani není skoro důvod. Byla bych moc vděčná, kdybyste mi poradil/a, co dělat. Jak přestat být přecitlivělá? Jestli je to vůbec možné... Děkuji za odpověď.

Odpověď: 2. 11. 2014, 21.40

Mil8 Luci, hledej v sobě uložený smutek, k čemu patří... poznání, pročištění, přijetí bolesti, její uzdravení to je to, co je pro tebe důležité. Možná ti slzy ukazují, co skutečně není k popukání... uzdravit bolest a na místo bolesti dát lásku neutrální, která přijímá stav, takový jaký je... Hormonální antikoncepce - taky může mít vliv. Držím palce.

Liz píše: 31. 10. 2014, 15.44

Dobrý den. je mi 18 let a mam problémy s depresí a pocitem méněcennosti. Vlastně ani nevím, kde začít. Musím přiznat, že ted už stresové situace a deprese zvládám lépe než dřív, ale to se často mění, někdy mě dokáže rozhodit úplná maličkost a pak brečím a jsem úzkostlivá. Necítím se dobře mezi hodně lidmi, nedokážu se uvolnit a jsem hodně nervózní. Tenhle rok je pro mě psychicky dost náročný, čeká mě maturita a výběr vysoké školy, ale taková důležitá rozhodnutí jsou pro mě velmi složitá, propadám depresím, že to nezvládnu nebo že na to nemám. Často myslím na budoucnost a bojím se toho co jednou bude - života, jestli si najdu partnera, práci, budu mít děti, je to velmi složité. Mám problém se svým sebevědomím, pár lidí už mi to i řeklo. Nedokážu přijmout, když mě má někdo rád. Nedokážu si najít přítele, nikdy jsem s nikým nechodila, prostě si k sobě lidi nepustím a nedokážu se jim otevřít, moc mě to trápí. Jsem introvert, ale poslední dobou je pro mě samota nesnesitelná, bohužel už nemám ani příliš kamarádů, a ti s kterými se stýkám - jakoby byli cizí, málo ským si rozumím a připadám si s nimi dobře. Většinou jsem nervózní i z dobrých kamarádů a připadám si vedle nich jako nula a bezvýznamná. Dělá mi problém navazovat vztahy a ty staré s kamarády udržet. Nedokážu se smířit sama se sebou a stále prožívám svůj vnitřní boj.Pořád se snažím najít tu správnou cestu jak to zvládnout .. Nejsem moc společenská, mám ráda malý kruh lidí, které znám. Často propadám depresím, co jednou budu dělat, kvůle škole, kvůli sama sobě - to jaká jsem a jak žiji ... stále nad vším hodně přemýšlím... Připadám si méněcenná, jakobych neměla na štěstí právo, jsem vděčná své rodině, nemít je.. nevím co bych udělala

Odpověď: 2. 11. 2014, 21.35

Milá Liz, věnuj se studiu života i lidské duše. Je složitá, ale začni pracovat na sobě, kde tě napadne. Hledej programy v sobě, které tě blokují, najdi příčinu a změn je, vyčisti je. chtělo by to mít i filosofický rámec ohledně poznání života. Najdi si knihy, které tě budou zajímat. Některé můžeš najít i v odkazech na mém webu. Třeba si můžeš najít nějakého psychologa v okolí (jsi-li z nedaleka, ráda tě uvidím)

Michaela píše: 30. 10. 2014, 22.22

Dobrý deň, Chcela by som sa opýtať na liek ADDERALL, že či sa dá predpísať študentom ked majú skúškové obdobie alebo či ničo také podobné existuje Ďakujem.

Odpověď: 2. 11. 2014, 8.42

nejsem MUDr., nepředepisuji léky

Linda píše: 30. 10. 2014, 10.16

Dobrý den, je mi 16 let a mám problém s otčímem. Vždy je to stejné, snažím se chovat, tak aby byl spokojený. Když přijede z práce, nabídnu mu kávu a potom sleduju jakou má náladu. Když dobrou, přitulím se k němu a povídám si s ním, když špatnou nechám ho na pokoji a neotravuji ho. O víkendech a prázdninách s ním jezdím na stavbu -stavíme si dům- a dělám tam těžké práce. Doma se snažím být taky pracovitá, pomáhám mamce se vším v domácnosti a ještě se učím, hraju na kytaru a v divadle, chci aby na mě byli pyšní. Otčím má dva syny. Mladší už u nás netráví ani víkendy a starší je u nás obtýden a 24 hod sedí u pc her a doma nedělá vůbec nic. Otčím je se mnou vždy chvilku spokojený a potom si začne mamce na mě stěžovat, vždycky si něco vymyslí. Většinou to skončí tak, že mě ti mrzí a jsem na něj naštavaná, ale protože chci, aby byl doma klid, omluvím se mu a všechno dělám, tak jak si to přeje a jde to celé zase od znova. Hodně pije, vím, že když je opilý, nemá cenu se s ním vůbec bavit, ale když se mě včera zeptal, co mám za problém, snažila jsem se mu vysvětlit, že mě mrzí to, jak se ke mně chová. Jenomže on mě nenechal dokončit ani větu a začal na mě řvát, že pro nás staví dům a je tam od rána do večera a nemá na tohle náladu. Tak jsem mu řekla, že to chápu, že mě jenom trápí, že se mnou nikdy není spokojený a on na mě řval, ať mu řeknu konkrétní příklad, kdy si na mě stěžoval, tak jsem mu ho řekla, tak zase vytáhl to, jak pracuje kvůli nám a zeptal se mě, kdy jsem mu projevila nějakou lásku a to mě úplně dorazilo, protože se opravdu snažím kvůli němu a on se mě zeptá na tohle. Tak jsem úplně vybuchla a zařvala jsem na něj, kdy mi on projevil nějakou lásku a utekla jsem do pokoje, kde jsem se zhroutila na zem a hrozně jsem brečela a ani mamka mě nemohla uklidnit, tak mě nechala na pokoji. Hrozně mě to rozhodilo a vzala jsem si prášek na nervy (koupila jsem si Guajacuran) a řízla jsem se do zápěstí, i když jsem si slíbila, že už to neudělám. Už jenom když mi řekl, že si chce promluvit, hrozně se mi zrychlil tep a ta hádka mě hrozně rozhodila, úplně jsem se rozklepala. Aby byl doma klid, musím se mu jít omluvit jako vždy. Jenomže potom to půjde celé od začátku a já budu každý den ve stresu. Nemůžu se ani sbalit a odejít, protože nemám kam, nemám žádnou babičku ani nikoho jiného. Můj vlastní otec se o mě nezajímá. Kdybych odešla na internát, mamce by to zlomilo srdce, nechala bych jí tu samotnou i moji čtyřměsíční sestru. Nevím si rady. Prosím Vás, poraďte mi, co mám dělat? Děkuji Vám

Odpověď: 2. 11. 2014, 8.42

Milá Lindo, máš to těžké. Mnoho variant jsi zvážila a zjistila, že zatím v tomto prostředí musíš přežít. Doporučuji zkusit přes mámu navrhnout návštěvu rodinného terapeuta. Sama si udržuj svůj vnitřní svět pevný a harmonický. Můžeš si místo řezaní se, namalovat svou bolest. Můžeš namalovat své srdce (centrum lásky), namaluj ho v různých situacích a představ si, jak ho uzdravuješ. Držím palce.

Majka píše: 29. 10. 2014, 21.55

Dobry den, neviem si poradit s mamou, prosim pomozte mi :-( problem aky mam je takyto. moja mama mala uz 3x mozgovu porazku, ma 56 rokov. pri predoslych porazkach som to ako tak zvladla, aj ked som sa s nou uz natrapila, ze som z toho sama uz na nervy a znicila som sa pri nej a pocitujem uz aj ja zdravotne problemy. dostala som ju na nohy a do pohody po tazkych tyzdnoch ba az mesiacoch, co som ju obletovala a starala sa o nu, lebo bola ako nevladna. ked dostala teraz naposledy tu tretiu porazku, tak moja mama uz vobec nespolupracuje so mnou a nici svoje, ako aj moje zdravie, kedze sa o nu obavam a chcem jej pomoct. problem je ten, ze ma kadejake diagnozy, ako je cukrovka, astma, srdce ma tiez v tahu, ateroskleroza, vysoky cholesterol...pri poslednej porazke jej diagnostikovali mierne poskodenie mozgu, ale je v podstate pri zmysloch, len obcas zabuda na nejake pomenovania, slovicka jej vypadavaju a podobne. ked bola v nemocnici na tyzden, tak jej robili hocijake vysetrenia a nakazali aby dodrziavala zivotospravu a nefajcila. ze vraj potrebuje aj 24 hodinovu opateru. tu je najvacsi problem, neviem ju prinutit aby nefajcila, skusala som uz kadeco. spociatku asi tyzden bolo ako tak v pohode, dala som jej jednu cigaretu po jedle a kedze ona musi jedavat v mensich davkach a castejsie, tak tych cigariet bolo tak asi 8 na den. postupne som jej to chcela znizovat, aby prestala uplne. v nemocnici nefajcila vobec, ani jednu cigaretu za tyzden, no doma si robi co chce aj ked mi slubi ze bude pocuvat, kedze jej pomaham, ale nedodrzuje to. nemozem sa uz na to divat ako sa zabija aj ked vie, ze to ma zakazane a stale fajci. chcem jej pomoct, ale uz nevladzem, som s nervami uz na dne, neviem ako by som mala ist na nu. pri jej diagnozach by nemala vobec ani jednu cigaretu vyfajcit, nepomohlo ani to, ze som jej davala tych 8 na den, ona vyfajci aj 30 na den. som uz zufala, neviem co mam robit, no chcem aby moja mama este zila ale neviem ako jej mam pomoct a zachranit ju :-(( Majka

Odpověď: 2. 11. 2014, 8.32

Milá Majko, smířit se s osudem i smrtí rodiče je náročné, ale pro duševní zdravé nutné. K důstojnosti každého člověka patří unést svůj osud. Respektujte to, že vy mámě nevládnete. Respektujte to, že musíte pečovat především o sebe a svoje zdraví. Uvolněte se. Zapojte do péče o mámu i jiné osoby. Nezapomente na svůj život a nenutte mámu k něčemu, co ona nechce. Přeji vše dobré.

Nika píše: 29. 10. 2014, 21.02

Dobrý večer. Nemám nikterak světoborný problém, ale získala jsem dojem, že si zasluhuje trochu pozornosti. Už delší dobu u sebe pozoruji potíže týkající se mé neochoty komunikovat s cizími lidmi a sociální interakcí vůbec. Vždycky jsem byla stydlín a automaticky jsem čekala, že z toho vyrostu a přestane to představovat problém. Nějakou dobu to tak vážně bylo, ale v posledním roce se tato přehnaná stydlivost vrátila a začala částečně ovlivňovat můj osobní život i studium a mám obavy, že se to brzy projeví i v práci. Každé léto brigádně pracuji v cestovce (už několik let ke vzájemné spokojenosti obou stran), kde by to pro mě vedlo k vyhazovu. Letos se mi naštěstí podařilo vyhnout přímému kontaktu s lidmi a fungovala jsem na telefonu, takže se to dalo úspěšně vydržet. To je asi ten hlavní problém. Musím se překonávat, kdykoliv potřebuji někam jít a něco vyřešit nebo udělat. Někdy, málokdy, je to hračka, jindy, většinou, všechno odkládám a hledám si výmluvy proč to nejde udělat hned. Uvědomuji si, že je takové chování z mé strany ničím nepodložené a nikdo mi hlavu neukousne, ale nejsem schopná tenhle problém překonat, alespoň ne hned a bez nátlaku okolí. To vede k trapným situacím a hádkám. Začínám nebezpečně chybět ve škole, především na hodinách, kde nikoho osobně neznám. Nemluvě o tom, že nejsem vůbec schopná zapojit se do nutných diskuzí a prezentace vlastních názorů a myšlenek nebo jen představa, že předstoupím před své spolužáky a mám jim něco nahlas říkat, mě děsí. Vím, že kdybych musela, bude to bolestivé pro všechny zúčastněné a naprosto zahanbující pro mě. Naštěstí většina lidí z ročníků je zvyklá na kvalitu mého veřejného projevu, takže jsou tolerantnější než bych čekala. Jde o to, že hodiny sdílíme i s jinými ročníky a někdy i obory. Co mě ovšem nakonec vedlo k poslání tohoto dotazu je fakt, že tento rok mě čekají státnice a mám obavy, že v současné situaci se mi je nepodaří úspěšně složit. Poslední dvě zkoušková období byla katastrofální. Rozbušilo se mi srdce, začalo mi hučet v uších a byla jsem naprosto vyděšená, neschopná slova a když už, nedařilo se mi udržet myšlenky pohromadě. Celkem problém během ústních zkoušek, které jsem složila jen díky tomu, že s těmito konkrétními zkoušejícími dobře vycházím a oni věděli, že já věděla, a měli dost trpělivosti ze mě tahat jednotlivé informace. Nemůžu si dovolit ztratit práci a nedodělat školu, a nemůžu se spoléhat na tolerantnost zkoušejících a šéfů. Potřebuji se tohoto problému zbavit, nebo ho zmírnit na snesitelnou úroveň. Nevadí mi zčervenat a zakoktat se, v tom mám ostatně praxi, ale nesmím si dovolit zaseknout se a jednoduše nefungovat jako teď. Nejhorší přitom je, že vím, že vlastně o nic nejde, že nemám žádný rozumný důvod neodpovídat na otázky nahlas, nebo předkládat svoje myšlenky ostatním. Kupodivu se často trefím do černého. Jestli jsem jen stydlivá, pak jsem v pěkné kaši, ale jestli se jedná o nějaký problém nebo poruchu či něco takového a dá se to řešit, fajn. Řešení by se hodilo. Co byste mi tedy doporučili? Přiznávám, že nevím, kam se obrátit a jak postupovat, ale to je u mně celkem normální. Děkuji předem za odpověď.

Odpověď: 2. 11. 2014, 8.25

Milá Niki, vidím to spíše na aktivní spolupráci s psychologem. Jinak můžeč popracovat se svým strachem v rámci knih Např.: Poznej svůj strach a překonej ho. Projdi si to a můžeš se ozvat a doladíme rovena.info/kognitivne-emocni-revitalizace-psychiky-kerp.html Držím palce.

elka píše: 29. 10. 2014, 20.26

na chate jsem si privedla kocicku a ted mi moc chybi maama mi nechce kocku dovolit ja je chapu ale ja si pripadam ze je zivot na nic pomoc je mi 11

Odpověď: 2. 11. 2014, 8.19

MIlá Eli, důvěřuj zvířátkům, že si dovedou se životem poradit. Věřím i Tobě,že to zvládneš a na život nezanevřeš. S rodiči je to někdy těžké a nechápou, jak to jejich děti mají náročné. Já bych ti kočku přála, ale není v mé moci to zařídit.

Vicki píše: 28. 10. 2014, 22.25

Dobry den, nemohu se zbavit pocitu viny z problemu, ktery se mi stal asi pred dvema mesici. Kazdy den mam ten probem v hlave a ovlivnuje to muj kazdodenni zivot. Rano vstavam s tezkym pocitem a casto to ovlivnuje i mou naladu. Pripada mi, ze nemam pravo na stesti. Necitim se ve sve kuzi a kdyz mam dalsi problemy nebo deprese tak se uplne sesypu. Je mi 18 a sama o sobe vim, ze jsem vzdy byla uvnitr klidna a jsem ten typ cloveka, ktery si nedela velkou hlavu z problemu, da se rict, ze jsem je hazela za hlavu. Proto se v tomhle stavu vubec necitim a potrebovala bych se vratit do "normalu". Dekuji za odpoved!

Odpověď: 2. 11. 2014, 8.11

Milá Vicky, pocit viny nic neřeší. Důstojné je vzít následky toho, co člověk udělal. Když je vezme, není prostor na vinu. Může mu to být líto, ale nemá smysl se v tom utápět. Je třeba si říci: Beru to tak. Taky odpuštění je třeba si dopřát a požehnat si štěstí...

pepetra píše: 28. 10. 2014, 9.57

Hezký den, chtěla bych poradit, prosím, jak se vyrovnat s pocity vzteku, zklamání a smutku, které ve mně vyvolává můj partner. Je mu 41 a má z předchozího vztahu 3-letého chlapečka. Mně je 38 a děti ještě nemám. Nemám je ne z důvodu budování kariéry, ale v životě jsem narážela na komplikované typy, se kterými to nešlo. Potkali jsme se po internetu. Velmi jsme si rozuměli, rozhodli se zakládat rodinu. Po 4 měsících partner odjel do zahraničí na 2 roky. Měla jsem jet s ním, ale vízum je komplikované, musel by si mě vzít a to nechce. Vysloveně to neřekl, ale nechce, to by to udělal. Jsme spolu 1,5 roku a vlastně celou dobu žijeme odděleně, on tam já tady, jednou za 2 - 3 měsíce přijede domů na 10 dnů. Já jedu za ním 1 - 2 za rok na měsíc. Je s ním velmi těžké cokoliv "nepříjemného" probírat, protože hned křičí. Vkládá mi do úst, co jsem neřekla a opakuje to pořád a pořád do kola, až se z toho po půl roce stane "pravda". Rodinu jsme přestali zakládat po jeho 4 měsících v cizině. Když se ptám, proč a co se děje, říká, že nic a že nemám dělat z komára velblouda. Záleží mi na něm a má kromě vlastností, které mi fakt pijí krev i spoustu pěkných vlastností, za které stojí za to s ním jako s partnerem být. Celý život pracoval někde v zahraničí a je navyklý, že si dělá vše po svém. O návrhu se nediskutuje, ten se mi předkládá jako hotovka. Může mě čert vzít. Na začátku jsem to tolerovala, říkala jsme si, každý máme něco, ale on pořád něco plánuje (což je fajn), ale posléze mění a změny ještě pozměňuje a ode mě čeká, že se přizpůsobím a budu spokojená. Je to fakt vysilující. Potřebuji stabilní plán, abych se jej držela a podle něj si budovala svůj život. Nemůžu pořád něco měnit a překopávat. Také bych chtěla rodinu, kterou partner také chtěl, teď je ale všechno jinak a já nevím jak, protože není schopný mi říct pravdu. Partnerova rodina mě zná od začátku našeho vztahu. Máme spolu hezký vztah, mezi sebou má rodina hezký vztah a s partnerem mají hezký vztah. Mám je ráda a cítím se u nich pěkně. Vadí mi ale, že s veřejným přiznáním se k nové partnerce dělal partner "obštrukce" rok a půl, jako by se to nemělo proláknout na povrch. Jeho bývalá partnerka (se kterou má děťátko a se kterou 3 roky není) o mně neví a partner se snaží, aby se nedozvěděla. Když si chodíme vyzvedávat chlapečka, "parkuje" mě u metra 3 bloky od domu bývalé partnerky, anebo si se mnou dává sraz na jiné stanici metra. Uráží mě to, fakt. A je mi z toho smutno. Nevím, co mám dělat. Partner se těší, až se vrátí z ciziny jak bude farmařit a co budeme kde společně dělat. O farmaření jsem nesnila (mám divadelní vzdělání), ale nebráním se mu. U partnerovy rodiny vždycky pomáhám a dovedu si představit, že bych nakombinovala moje sny (divadlo, film) s farmařením. Je to dřina, ale pracovat si na svém obklopena přírodou, zvířaty... atd. Myslím, že by to šlo, myslím, že by to moc dobře šlo :) Kde je v tom ale ukrytá vlastní rodina? Kde jsou v tom děti? Když jsem se bavila před půl rokem s milým po skypu (tak probíhá 95% našich "setkání") a naťukla téma děti (abych věděla na čem jsem a zda je se mnou skutečně chce mít) rozčílil se a velmi důrazně tvrdil, že samozřejmě že ano. Že dokonce uvažoval o adopci. To mě překvapilo, jelikož se o vlastní děti se mnou nesnaží. Adopci ale řeší. Zvláštní. Nevím, co si o tom myslet. Vím, že když rodinu mít nebudu, že budu nešťastná. Také vím, že když se alespoň nepokusím o své děti, budu nešťastná. Třeba to nakonec (vzhledem k mému věku) adopcí skončí, ale i tak bych se chtěla pokusit o vlastní děti. Poraďte mi, pěkně prosím, co s tím mám dělat? Někdo mi říká "Netlač na něj, potřebuje cítit jistotu. Až ji pocítí, rozhodne se.", jiný zas říká "Zatlač na něj, takhle se bude "pinožit" na jednom místě a ten krok neudělá. Má strach". Je pravda, že když mu pohrozím rozchodem (a myslím to vážně) vždycky se strašně chvilkově zasnaží, naslibuje atd. Já mu ale nechci vyhrožovat. Také vím, že to napořád fungovat nebude - výhrůžka rozchodu a následné sekání latiny. Jsem fakt smutná. Fakt moc. Poraďte mi, pěkně prosím, co mám dělat? Pepetra

Odpověď: 2. 11. 2014, 8.05

Milá Petro, tlačením vyvoláte odpor... ale nečinností prodloužíte nestav... Od partnera je to chování vskutku nepartnerské. Doporučuji Vám z toho vyvodit závěr, který bude mít v úctě váš život. Přeji vše dobré.

Nikca píše: 22. 10. 2014, 17.44

Dobrý den je mi 17 let a uz nejakou dobu me trapi jedna vec a prijde mi jakoby se to moc nezlepsovalo ,ale spis zhorsovalo nevim souvisi to s chovanim atd. jsem casto agresivni,protoze me dokaze vynervovat (hlavne spis teda doma) kadzda malickost ,protoze jsem clovek ,ktery si bere veci moc osobne.. a mam strach ,ze to nekdy neuhlidam v tu chvili si nepripadam jako ja a ,kdyz je to pak dobry tak jsme uplne v pohode a zase nekdo kdo by mohl rozdavat rady,pohodu ostatnim . taky vubec necitim a nemam zajem projevovat nejake emoce k mamce nebo tak jakoze obejmuti atd rict mam te rada jakoby celkove by tahle vlastnost ve me byla pryc a nemam vuci nim zadny respekt ..:/ tatka s mamkou se rozesli pred nekolikati lety ,ale mam tot ak jen u mamky a segy. . nekdy si i casto povidam pro sebe i nevim jestli jsem to pochytila z filmu proste mam pokazde strach chodit hlavne vecer ven nebo i ,kdyz jsem sama doma tak mam furt pocit jakoby me nekdo sledoval a bojim se ,ale asi je to jen nejaky trauma z hororu ,ale trva to uz nejak dlouho nevim nebo ve dne ,kdyz jedu salinou tak mi vadi,kdyz na me nekdo kouka a automaticky chodim v saline uplne dozadu od lidi::/ mam problem i s mluvenim a obcas mi to vadi i u druhych ,kdyz mluvi a nekdy zase ne strida se to . ja jen ,jestli je mozny mit nejake priznaky schizofrenie?.. nikomu jsem se s timhle zatim nesverila,protoze moc nechci a spis to tajim a uzavrela jsem to do sebe.

Odpověď: 24. 10. 2014, 20.37

Milá Nick, na schizofrenii bych to zatím neviděla. Nekoukej na horory ani na jiný psychofilmy. Ale v pohodě fakt nejsi. Začni na sobě makat, moudré knihy, individuální psychopéče, semináře... Medituj... šaliny odtud jezdí daleko, ale určitě i u vás najdeš šikovné lidi.

Starší dotazy:

557 556 555 554 553 552 551 550 549 548 547 546 545 544 543 542 541 540 539 538 537 536 535 534 533 532 531 530 529 528 527 526 525 524 523 522 521 520 519 518 517 516 515 514 513 512 511 510 509 508 507 506 505 504 503 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 491 490 489 488 487 486 485 484 483 482 481 480 479 478 477 476 475 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464 463 462 461 460 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 448 447 446 445 444 443 442 441 440 439 438 437 436 435 434 433 432 431 430 429 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 375 374 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 357 356 355 354 353 352 351 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 326 325 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 284 283 282 281 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 262 261 260 259 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1