Online poradna

Psychologická online poradna – odpovídá psycholog, psychoterapeut

  • Dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Poradna se uzavře po položení desátého dotazu v týdnu.
  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní.
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo online konzultaci s psychologem, kontaktujte mne.
  • Pokud si přejete odpověď mimo on-line poradnu, je třeba uhradit 120Kč na č.ú.: 2500034126/2010 .
  • Vše zde napsané bude zveřejněno.
  • Chcete-li ocenit fungování poradny, zasdílejte, některý článek/stránku z tohoto webu např. na Fb. Články naleznete zde.


Zapomenout

Skákal přes oves

Na zodpovězení čekají: Zoufalá, Myška, Kačka, Andrea

Starší dotazy:

557 556 555 554 553 552 551 550 549 548 547 546 545 544 543 542 541 540 539 538 537 536 535 534 533 532 531 530 529 528 527 526 525 524 523 522 521 520 519 518 517 516 515 514 513 512 511 510 509 508 507 506 505 504 503 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 491 490 489 488 487 486 485 484 483 482 481 480 479 478 477 476 475 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464 463 462 461 460 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 448 447 446 445 444 443 442 441 440 439 438 437 436 435 434 433 432 431 430 429 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 375 374 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 357 356 355 354 353 352 351 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 326 325 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 284 283 282 281 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 262 261 260 259 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1

Jana píše: 20. 11. 2018, 12.41

Dobrý den, prosím vás chtěla bych se zeptat na jednu věc. S manželem jsme absolvovali školení na pěstouny. Vším jsme úspěšně prošli, psychotesty nám vyšli v pořádku a i příprava byla ve všem v pořádku. Toto nám vše řekla psycholožka. Ale včera mi řekla,že nás neschvali kvůli tomu,že jsem měla špatné dětství, máma měla raději sourozence a mě dávala za vinu, že od nás táta odešel. A pořád jsem věděla,že prostě tu lásku nemám jako sestra a bratr. Ve 14 letech jsem byla znásilněna,nevěděla jsem kým, ale matka mi řekla,že mám říct,že to byl bratr,prý se jí přiznal. Vypověděla jsem jak mi řekla. Paní psycholožka tvrdí,že mě to vše poznamenalo. Ikdyz od 17 let mám partnera už 14.5 roku a pět let jsme manželé. Máme desetileteho syna, který je v pohodě a skvěle bezproblémové dítě. Žijeme spolu a máme skvělý vztah. Já i manžel pracujeme. Já uz4.5 roku v rodině,kde se starám o domácnost a výchovu dítěte,které teď nastoupilo do školky. Vůbec si nemyslím,že nemám vyřešené dětství,s mámou máme dokonce normální vztah,ikdyz už je delší dobu po mrtvici. Prosím chtěla bych se zeptat jestli teprve vše špatné přijde jak tvrdí paní psycholožka nebo jsem jedna z mála co žije skvělí a normální život přesto všechno? Moc děkuji

Odpověď: 25. 11. 2018, 9.45

Milá Jani, nedejte se zvyklat v tom, že jste normální... máte zdravé jádro a proto dokážete přijmout život tak, jak běží. Není třeba ulpívat v minulosti... Paní chytré... objeví nějaký mechanismus, a pak ho vidí všude ;) Nepochopili, že prožít můžeme ledacos, ale pokud vítězí konstruktivní přijímání života, můžeme jít dál... v minulosti uvíznou neurotici... (rozsah nevědomí má každý jiný) Ten závěr máte písemně? Najdete-li cestu, odvolejte se k vyšší instanci nebo se nebojte a vystupte veřejně. Držím palce.

Sam píše: 19. 11. 2018, 8.44

Dobrý den, obrací se na Vás kvůli problému ve vztahu s mojí matkou. Je mi 27 let, jsem v sedmém měsící těhotenství a jsem vdaná. Mám také staršího bratra (31 let), který se před rokem a půl odstěhoval doslova na druhý konec republiky (bydlí 400 km od města, kde žiju já i matka). Dříve jsme s matkou takové problémy neměly, ale mám pocit, že se vše zhoršilo, když jsem otěhotněla. Moje matka je přecitlivělá a vztahovačná, pořád mi něco vnucuje a já jí neumím říct ne. Vlastně jsem jí nikdy neuměla odporovat. Kromě krátkého období vzdoru v pubertě, kdy jsme spolu bojovaly, jsem jí nikdy neodporovala. Máma byla vždycky přecitlivělá. Když jsem jí před čtyřmi lety oznámila, že se chci od rodičů odstěhovat, (v té době docházela na chemoterapie po prodělané rakovině střeva) začala brečet, že zůstane úplně sama a že se na ní všichni vykašlou. Přitom má fajn manžela. Můj táta je hrozně hodný chlap, akorát je podpantoflák, nemá svůj názor, jeho život se točí kolem mámy. Stěhování jsem kvůli ní dlouho odkládala, ale nakonec jsem se k tomu odhodlala, když skončila s chemoterapiemi a celkem to i skousla. Pak bylo všechno docela v klidu. Máma si zvykla, že se vídáme cca jednou týdně a všem nám to vyhovovalo. Zlom nastal nedávno, chvíli po tom, co jsem jim oznámila, že jsem těhotná. To bylo někdy v srpnu. Máma jako by se zbláznila. Začala vyžadovat častější návštěvy minimálně dvakrát týdně a teď to začala zvyšovat na třikrát týdně a já pokud nemám vhodnou výmluvu, neumím jí říct ne. Nemám sílu se před ní pořád obhajovat a vysvětlovat, že mám přece právo na svůj život. Přesto, že se intenzita našich návštěv zvýšila, matka často jen tak mimo řečí utrousí nějakou poznámku o tom, že si mě vůbec neužije. Snažím se na to většinou nereagovat. Někdy mám pocit, že by byla nejradši, kdybych se k nim zpět nastěhovala. Když mě minule zvali na oběd, řekli mi, že mám přijít hned ráno, až se vzbudím. Ohradila jsem se, že by si měli všimnout, že u nich už nebydlím a že mám svou domácnost. Potom mě zvali na oběd i další den, řekla jsem, že nepřijdu a matka se mě na to zeptala asi třikrát. Když dostala třikrát zamítavou odpověď, řekla, že to teda ještě probereme později. Moje „ne“ vůbec nebrala jako odpověď. Mám pocit, že jí můj názor ani nezajímá a nechce slyšet nic, co se jí nehodí. Máma chce hledat jiné zaměstnání, protože ze současné práce je vystresovaná. Když jsme to probíraly, řekla jsem jí, že má poměrně vysoké nároky na to, co by chtěla dělat. Moje máma si totiž chce najít místo, kde bude v kanceláři sama nebo jen v malém kolektivu, nebude muset komunikovat s veřejností a bude domů chodit s čistou hlavou (přitom neumí jazyky a má problémy zvládat i MS Word). Taková místa na stromech nerostou. Rozbrečela se a řekla mi, že si myslím, že je líná a chce se jen zašívat. V září jsem pro své budoucí dítě pořídila vaničku na koupání, za 200 Kč, krásnou s obrázky. Řekla jsem to mámě a ona mi udělala hysterickou scénu, že mi přece říkala, že vaničku má doma ještě po mě a proč jsem si tedy koupila jinou. Snažila jsem se jí vysvětlit, že se přece nemůže na mě zlobit, když chci svému dítěti pořídit něco nového a hezkého, obzvlášť pokud je to položka za pár korun. „Takže jako moje vanička je stará a hnusná? No tak tohle nepochopím. Asi teda máte peněz dost, když takhle rozhazujete. Tak tvému bráchovi se určitě bude časem hodit. No Michale chápeš to?“, otočila se na tátu a táta mlčel. Vnucovala mi pak ještě lahvičku pro mimino. Řekla jsem jí, že jí nechci, svedla jsem to na to, že nechci skleněnou, že si koupím plastovou. „A proč jí nechceš? Tahle je nepoužitá, dostala jsem jí, když jsi byla malá. Jen si jí vem“. Takže jsem nakonec radši souhlasila, abych se vyhnula dalším výčitkám. A souhlasila jsem i se spoustou jiných věcí, které bych si jinak nevzala. Stejné to bylo i s náušnicemi pro malou. Přiběhla a oznámila mi, že se rozhodla, že naušnice, které jsou po mně, dostane její první vnučka a ať teda tchýně ani manžel žádné nekupují. A mě ani nenapadlo nesouhlasit. A takové situace zažívám pořád. Hádáme se kvůli ní s manželem. Už se mu i bojím říct, že nás máma zase pozvala na oběd/na kafe nebo kamkoliv jinam. Tvrdí, že bych se měla naučit jí odmítnout a že by se měla léčit, že je na mě závislá a akorát odnášíme to, že můj bratr žije tak daleko a jezdí za nimi cca jednou za 2-3 měsíce. Částečně má asi pravdu, protože matka se pořád bráchy ptá, jestli se někdy hodlá vrátit. On s tím ale nepočítá. Odstěhoval se za prací a jeho práce je tam, ne u nás. Všimli jsme si s manželem také, že když s našimi sedíme a povídáme si a s mámou zrovna nikdo nemluví, obvykle kouká „do blba“. Má takový nepřítomný a prázdný pohled. A stává se to pokaždé, když se vidíme. Manžel tvrdí, že máma je duševně nemocná a že ten pohled není v pořádku. Já nevím, co si o tom myslet. Mám svou mámu ráda, ve všem se mi vždycky snaží pomoct a vyjít vstříc a pokaždé, když jí s něčím odmítnu, mám pak výčitky svědomí. Každá společná konverzace s mámou dříve nebo později zahrnuje otázku „přijdete o víkendu?“ nebo „co kdybych se v úterý zastavila u tebe?“. A já vždy souhlasím nebo řeknu, že ještě nevím a celou noc pak nespím a přemýšlím nad tím, jak se z toho vykroutit a zároveň přemýšlím nad tím, jestli nejsem nevděčná, když máma dělá všechno jen proto, že mě má ráda. Nechci jí ubližovat odmítáním, ale nejsem ani spokojená s tím, že se vším automaticky souhlasím, protože to nabourává i moje manželství. S rodiči už se nevídám, protože bych chtěla, ale protože nechci poslouchat výčitky. Kolikrát už si ani nemáme co říct a jen sedíme a koukáme na televizi. Ale mámě to asi stačí, protože má svojí holčičku u sebe… Jsem z toho někdy už tak vystresovaná, že jsem dokonce minule v hádce a v záchvatu pláče manželovi řekla, že mám pocit, že mě nutí, abych si vybrala mezi ním a svojí matkou a že by bylo snad lepší, kdyby se malá ani nenarodila, protože před těhotenstvím bylo všechno celkem v pořádku. Zíral na mě, jak něco takového vůbec můžu říct a já se lekla sama sebe. Místo, aby se těšila na miminko, tak často nespím a přemýšlím o tom, jestli se mnou máma manipuluje nebo jestli se mnou náhodou nemanipuluje manžel nebo jestli jsem já mimo. Nevím, jestli je něco špatně se mnou a mám si najít terapeuta já nebo jestli ho doporučit mámě. Ale když ho doporučím jí, přesně vím, co se stane. Urazí se, jako vždycky, když člověk řekne něco, co jí není po chuti.

Odpověď: 25. 11. 2018, 9.29

Milá Sam, ajaj... nenechte si zničit manželství... Bohužel to působí tak, že budete muset projevit separační tvrdost. Není možné, aby vás máma ovládala, vlastnila. Toto je váš problém: "Mám svou mámu ráda, ve všem se mi vždycky snaží pomoct a vyjít vstříc a pokaždé, když jí s něčím odmítnu, mám pak výčitky svědomí." Je třeba to přeformulovat na to: "Mami, děkuji za život i vychování. Abych užila své dospělosti, musím se vzdálit. Důvěřuji, že život jsi mi dala ke svobodě, nikoliv k otroctví. Důvěřuji, že k tvé dospělé důstojnosti patří nést svou dospělou samostatnost - osud. Tvé pocity nejsou moje zodpovědnost. Nejsem zodpovědná za tvé štěstí, proto se vzdálím. Můžeš vyhledat odbornou pomoc, ale i když to neuděláš, respektuji tvou volbu, utápět se v žalu a bolu..." Pokud s tím máte potíž - ojednejte se.

Kateřina píše: 18. 11. 2018, 14.42

Takže podle mého to začalo když mi bylo asi 5 let.Mám bratra který mě přesvědčil abych s ním měla sex (je o 4 roky starší)já nevěděla co to je ale souhlasila jsem pak se to ještě dvakrát opakovalo a on mi vždy říkal že to musí zůstat jen mezi námi. Pak když jsme šli k babi na návštěvu tak jsem to zařvala něco v tom smyslu že mi strká penis do pochvi. Přivolali si mě k sobě abych jim to vysvětlila a to jsem zalhala že to je nějaká hra a oni mi to uvěřili a to si myslím že jsem od té doby začala lhát. Pak jsem v 7 letech začala myslet na sebevraždu a to jsem byla jediná protože když jsem to řekla nahlas každej říkal ze svůj život miluje a že by se nikdy nezabyiil atd. Odmalička jsem se kamarádila s Kájou s kterou jsem chodila ven kvůli ní jsem měla všechny problémy a nikdy jsme se od sebe nerozdělili a takhle tak to bylo vlastně i ve škole. Pak ve 13 letech jsme si prozradili že chceme vlastně spáchat sebevraždu a že se sebepoškozuje Ona chodila psychiatrovi ve škole a o mě to kromě ní nikdo jiný nevěděl pak jsme vlastně napsali dopis Kde bylo napsané že chceme spáchat sebevraždu kde a kdy ale to byla sranda pro spolužáka, sním jsme se pak začali kamarádit i s jeho druhým kamarádem. Začali jsme spolu chodit ven a prozradili jsme jim úplně všechno ale oni nám nic, psali jsme si Byli jsme nejlepší parta Řekli jsme jím vše o sebevraždě a sebepoškozování Oni nás litovali zkoušeli nás přesvědčit že život je super že nám je teprve třináct let a že se to změní když budeme dospělí a že všem budeme chybět že to je vlastně od nás sobecký atd. No pak jsme vlastně napsali že už se s nimi nechceme kamarádit za všechno jsme se omluvili a že nám to je prostě líto ale že to tak pro ně bude lepší a oni naopak prozradili že to vlastně chtějí prozradit na policii a že s tím nechcou mít nic společného A že mají strach že by jim zatkli rodiče protože o všem věděli no(nic nikomu neřekli)a to sme spolu navzájem chtěli chodit ale teď ve škole se chováme jak kdyby sme se neznali jako kdyby se nic nestalo ignorují nas ten jeden nabaluje každou holku kterou vidí a na mě se ani nekoukne jsem mu úplně u prdele. Moji rodiče o ničem netuší že mám deprese že se sebepoškozují teda jednou to zjisti a to že našli žiletku a pak jsem jí to musela vysvětlit že jsem se jen zkoušela porezat táta mě zbil a mámě jsem musela slíbit že už to nikdy neudělám (zase jsem lhala).Už se sice ne sebepoškozuji ale po večerech brečím myslím na sebevraždu vše si dávám za svoji vinu jsem pořád unavená večer nemohu usnout ráno nemohu vstát jeden den vůbec nic nesním a dalšíse se zase přejídám nechodím mezi lidi absolutně se nemám ráda a pořád myslím na to co se stalo nejradši jsem doma sama s mim pejskem který mě zvládne na chvíli odreagovat ale ne tak hodně jako kdysi, lidi už skoro nenávidím moje rodiče mám víc nerada než ráda někdy je až nenávidím i když pro mně dělají první poslední ve škole se nezvladnu soustředit přemýšlím o lásce lhaní někomu říct celou pravdu rodičům říct o tomhle, o sebevraždě jak a kdy snažit se zadržet slzy a o těch kamarádech a je toho prostě hodně. Podle mě se zvládnu asi nejvíce přetvařovat ale táta když zajistil že jsem se pořezala tak mi řekl že mě radši zabije on sám než abych se zabila já že jestli se to bude opakovat tak že mě rozmlatí držku natolik že mě nepozná ani vlastní matka. A proto jen mlcím brečím přetvařuji se o všem ví jenom moje kamarádka a můj pes teda kamarádka ví jenom o depresích a o sebevraždě a pes ví úplně ovšem a o něm mám jistotu že to nikomu neprozradí. Už nevím co mám dělat Zkoušela jsem si 7 internetových testu a vyšlo mi že mám silné deprese že bych to měla řešit Ale jakmile to řeknu rodičům tak vy už víte co se stane takže potřebuji radu co a jak, jestli to nějak řešit nebo se utápět v depresi. Věřím že mi poradite . děkuji za odpověď

Odpověď: 25. 11. 2018, 9.20

Milá Kateřino, náročné. Zkouším odhadnout věk - 9.roč ? 14/15 let? To už má člověk rozvinutou schopnost velmi dobře vnímat dobroXzo, lásku, smrt... součástí cesty ke zdravé dospělosti je i si vyjasnit vztah ke smrti a destrukci - to znamená i vztah k sobě a svému životu. Co si vybereš, že budeš koketovat se sebezničením nebo to, že ze svého života zkusíš udělat něco hezkého? Když člověk roztáčí v sobě destruktivní myšlenky, jednou ho to vtáhne. Nebo budeš hledat cesty, myšlenky, které tvoří život. Chápu, vnitřní bolest existuje, hledej cesty, jak ji uzdravit. Potřebuješ mít láskyplný vztah ke své duši i tělu. Najdi si třeba knihu Miluj svůj život. Následně je vhodné hledat efektvní terapie např. EFT Samozřejmě, že pocit viny je neefektivní - odpust si - přijmi to jako zkušenost... samozřejmě, že lépe bych tě to naučila osobně... Ano, můžeš si nechat pomoci i antidepresivy - třeba ti je předepíše i dětská lékařka, když se ji svěříš... Stálo by ti opuštěné kotě za péči? Budeš se stát za aktivní péči ty sama? Nezapomen, žei když se ti může zdát, že některé myšlenky tě ovládají, ve skutečnosti jsi pánem myšlenek ty, zkus si své myšlenky vybírat a tvořit. Měj se krásně :)

Renča píše: 17. 11. 2018, 19.30

Dobrý den. Potřebovala bych poradit, jak si získat respekt u rodiny. Je mi 30, a mám o 5 let staršího bráchu. A i když jsem plně dospělá, mám pocit, že ostatní mě tak neberou. Začalo to už kdysi hodně dávno. Byla jsem hodně malá, mohly mi být asi 4 roky. Byli jsme celá rodina v lese na houbách, a já uviděla krásný hříbek. Stála jsem u něj, a asi jsem sama sbírat houby nesměla, protože jsem říkala, ať se naši na něj jdou podívat. Ale nijak na to nereagovali, a pomalu odcházeli pryč. Já zůstala stát u hříbku a myslím že jsem začala brečet, protože mamka řekla bráchovi: \"Běž se tam podívat, bůhví co tam má.\"Jak se pak všichni divili, když to byl opravdu velký hřib. Dodnes mě tahle situace dokáže rozbrečet. A takhle to běží celý život, když něco řeknu já, nebere se to vážně, ale když to řekne i někdo cizí, to je potom pravda. Např. naši chtěli nedávno zjistit podmínky pro získání starobního důchodu. Já to našla na internetu,a nechtěli tomu věřit, až když jim to našel brácha tak řekli: \"no jo, měla jsi pravdu\". A takových situací je mnoho. Nebo když něco chci, tak kvůli mně se to neudělá, jedině že by s tím souhlasil i někdo jiný. Příklad: chtěla bych jet na nákup v pátek odpoledne. A mamka že ne, že se pojede až v sobotu. Ale když táta řekne, že by docela taky jel už v pátek, tak se jede. Nebo jsme byli na návštěvě u mých rodičů, a řekla jsem, že bysme si mohli objednat pizzu. A naši že ne, a že až příště, a spoustu okecávání kolem toho. Ale pak přišel brácha se svojí ženou, a už ve dveřích hlásil jestli neobjednáme pizzu. A naši začali že teda jo, a pizza byla. Nejčerstvější je teď řešení štědrého večera u našich. S bráchou se moc nemusíme, takže původní verze byla ta, že přijdem my, a pak oni. Nebo naopak. Jenže švagrová to loni naschvál natahovala dlouho do noci, takže jsme s manželem šli k našim až kolem 22.hod. Tak jsem říkala mamce, ať teda domluví, že letos přijdeme jako první my. No a ona začala že se ještě domluvíme, a že záleží jak to vidí brácha. Nakonec jsem ustoupila, a řekla že letos budeme teda všichni pohromadě. Jen jsem trvala na tom, abychom všichni seděli u jednoho stolu, a ne u dvou jako před deseti lety. Protože to se mi moc sváteční nezdá. Mamka souhlasila, zkoušeli jsme i prostřít stůl, jestli bychom se všichni vešli, a zjistili jsme, že ano. Mamka to řekla bráchovi, a on začal že to je blbost, že budou mít málo místa, a že budou dva stoly (jeden jídelní a jeden malý stolek z obýváku). No a mamka mi řekla, jak to vidí brácha, a že se ještě domluvíme, ale už z toho kličkování vidím, že dá zase na bráchu. Nebo jsme zvyklý dělat na štědrý večer stejný rituál jako v dětství, že všichni jdou na balkon, a mamka dá zatím dárky pod stromek. Před deseti lety brácha se ženou odmítli tohle divadýlko dělat, že už nejsme děti. Já jsem protestovala, že tak to nemá to kouzlo, ale naši mě odbyli tím, ať to neřeším. Hlavně že další den říkali že jim to taky vadilo, ale že prý co měli dělat. A když jsem s mamkou řešila jak to bude letos, že chci mít ten náš rituál, ona mi řekla že to bráchovi sice může říct, ale že s ním nic neudělá. Takže mi je jasný že zas to bude tak, jak to bude brácha chtít. A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Proč to tak je? Proč někdy neudělají něco tak, jak si přeju já? Proč jen jak to chtějí naši a brácha? Že mě nerespektovali ve škole bych překousla, ale ve vlastní rodině mě to hrozně mrzí. A nejhorší je, že to odskáče můj manžel. Když nemám respekt u ostatních, snažím se si ho vybojovat aspoň v manželství. Manžel má teda taky své chyby, ale v tomhle ho lituju. Protože když už se stane, že chce něco jinak než já, jsem naštvaná a beru to tak, že mě nemá rád. I když vím, že i on má právo říct, co by chtěl on.

Odpověď: 17. 11. 2018, 21.13

Milá Reni, to se tak někdy stane - odpověd může být v zapletení rodinného systému, v minulosti kam nedohlédneme. Nezbývá nic jiného, než pracovat na vlastní sebeucte a nevyžadovat/neočekávat ji od rodiny. Sama si dejte úctu a pohybujteže se mezi lidmi, kde se vám ji přirozeně dostává. Optimální by bylo se s tím smířit a maximálně pozorovat, co že se to v okolí děje ... když budete v nadhledu bude vás to spíše bavit. Přestante o uznání usilovat, nehledejte, jak je to s důchodem... Dospělost je od toho, abychom uspokojovali své potřeby sami, včt. sebeúcty. Přeji vše dobré.

Tonka píše: 16. 11. 2018, 21.00

Dobrý deň, chcela som sa opýtať, či môže byť depresia (alebo stavy podobné depresii) vyvolané aj hormonálnou nerovnováhou a keď áno aké testy je potrebné podstúpiť aby sa človek z tohto stavu dostal?

Odpověď: 17. 11. 2018, 20.35

Milá Tonko, ano, hormonální nerovnováha může stát za depresemi. Bohužel takovéto testování se běžně neprovádí. Taky nevím proč. Proberte to s gynekologem či psychiatrem.

DD píše: 15. 11. 2018, 20.26

Asi před měsícem mi zemřel kámoš a od te doby jsem začal kouřit. Je to asi jediná vec co mě uklidní. Co mam dělat abych prestal kouřit?

Odpověď: 17. 11. 2018, 20.02

Milý DD, uff. Stojíte si za to, abyste třeba i se mnou prozkoumal, co je hlubší příčinou neklidu? Mohu v té věci patrně napomoci. Bohužel přes email neefektivní.To nerozporuji, že ztráta blízkého člověka nás nemůže rozesmutnit, ale měli bychom zůstávat ve své síle... Držím palce.

Monika píše: 8. 11. 2018, 11.33

Dobrý den,trpím psychickými atakami, myslela jsem ze to zvládnu bez lékařské pomoci, ale krom tresu a pocity elektrického proudu v celém těle mi přibyly další problémy v podobě bušení srdce a tmy před očima následující pocit na omdleni. Již v minulosti cca před deseti lety jsem podobne potíže měla , brala jsem cca rok léky , po roce jsem léky vysadila a bylo mi dobre . Teď se mi potíže vrátily ,v trosku jiné podobě . Chtěla jsem se zeptat existují nějaké přírodní léky volně prodejné nebo je nutné nasadit antidepresiva ? Předem mnokrat děkuji za odpověď Monika

Odpověď: 17. 11. 2018, 20.01

Milá Moniko, jak konkrétně nacházíte řešení bez lékařské pomoci? Podle situace a textu odhaduji, že sice děláte to nejlepší co můžete, ale vzhledem k hloubce potíží se jedná o povrchní přístup. Takže dělejte, co uznáte. Rozpoložení, které z toho vnímám, jsou léky asi to nejvhodnější. Přeji vše dobré.

Tomáš píše: 7. 11. 2018, 19.34

Dobrý den, s přítelkyní jsme spolu 3 roky. Rok spolu bydlíme a prakticky jsme krom práce pořád spolu. Partnerka se mi svěřila, že ji poslední měsíc absolutně nepřitahuji a nevzrušuji, což je důvod, proč spolu nemáme sex. Není ji příjemné ani líbání, ale milujeme se a chceme být spolu a tento problém vyřešit. Myslíte si, že je to možné? Pomohlo by třeba dočasné odloučení? Jsme ochotni vyzkoušet cokoliv.

Odpověď: 17. 11. 2018, 19.53

Milý Tome, bohužel tělo je důležitý indikátor. Stálo by za to zeptat se, zda si je vědoma konkrétního bodu zlomu nebo to prostě jen vyprchalo. Je možné, že se máte rádi jako lidé, ale na partnerskou lásku to nestačí. Můžete se stavit, především partnerka, abychom probrali detailněji její rozpoložení v soukromí. Přeji vše dobré.

Petra píše: 5. 11. 2018, 21.15

Dobrý večer, již delší dobu řešíme manželskou krizi, která vznikla nadbytečným pobytem tchýně v naší domácnosti, jelikož bylo hodně práce a starala se o děti, jenže děti jsou ve škole a ona k nám jezdila čím dál více a sama si plánovala délky pobytů. PO 11 letech to bouchlo při oslavě jejich narozenin u nás v délce 5 dní a ona nám vzala všechno volno a pozvala si na všechny dny návštěvy, které zde spaly. A po těch jedenácti letech jsem už nevydržela a řekla nahlas, že si připadám jak na návštěvě a ne doma a spustilo z jejich úst slovní peklo, že jsem blázen, sráč a jsem jí volná jak severní vítr.Od té doby uběhl rok, neomluvila se a manžel po roce jí pozval opět na její narozky k nám a opět jsem to nerozdýchala a vyvolal hádku, aby jí sem nevozil, že ji zde nechci.Mám hrozně dlouhý příběh, tohle samé jsem zažila se svojí matkou a znovu za 11 let s tchýní.jsem z toho zoufalá, manžela miluji a on stojí po tom všem na břehu opět své matky. Je jedináček a ještě před 25 lety umřel tatínek a ona se na něj zavěsila, potažmo na nás a já mu stále vysvětluji, že tohle chování již nemíním akceptovat a že k nám nebude vozit dusno.U nás doma budou platit naše pravidla a ne že ona si u nás bude jak bude chtít a ještě za všechno sklidím nadávky. Několik let uhýbám, odcházím, abych to nějak zpracovala a ono se to otočilo, že furt kde jsem, ona tady byla stále a nemáte kam si schovat odpočinout si, ona stále si chce vyprávět a já mám po naší práci spíš potřebu vypnutí odpočinku a být venku a to nejde, je stále v patách. Rok tady nebyla a nejsem tak unavená a vysátá, nemám problémy s ušima, které byly po dobu její přítomnosti...s manželem máme hádky a už mám pocit, že mu to nevysvětlím, že mluvím a on neposlouchá vůbec nebere, co ona tady za roky svého pobytu natropila. Nic neví, připadalo mu, že vše je ok a najednou to bouchlo a jde proti mě. Za všechno mohu já a moji rodiče s kterýma se vidím minimálně. Ona usiluje o náš rozchod, nalejvá mu do hlavy nesmysly a díky tomu si myslím, že všechny jeho partnerky mu ona rozmluvila, protože jí nevyhovoval. Já jsem 11 let uhýbala, byla středem pozornosti, tak to fungovalo a nyní jsem se ozvala a to jsem si dovolila.... potřebuji pomoc, fakt už nevím jak na to. Tohle na vyšším levlu a ona si jde stále za svým .....Mám se k Vám objednat nejdříve sama nebo máme dorazit rovnou oba?Moc děkuji Petra

Odpověď: 17. 11. 2018, 19.38

Milá Petro, plně chápu, co píšete. Pokud je to možné, vhodné by bylo, kdyby přišel i manžel. Synové se často cítí zodpovědni za štěstí svých matek, obzvláště po smrti otce. Smutné je, že při tom opomíjejí štěstí vlastní ženy (kde zas aby to za ně dělal syn ;) - což je samozřejmě špatně.) Rozumná matka přeje synovi štěstí partnerské. Bylo by vhodné, kdyby se vám podařilo společně shlédnout https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10169534665-partnerske-vztahy-aneb-navod-na-preziti/208572231000005-lide-kolem-vztahu-jak-resit-konflikty-s-nimi/ Budu se těšit.

jirka c píše: 5. 11. 2018, 9.13

Dobrý den. Matka mé manželky (65let) žije sama v rodinném domě. Posledních několik let se stupňují její problémy. Cokoliv se v domě stane, tak za to může jeden ze tří sousedů, který byl zrovna v době domnělého činu doma. Ať už se jedná o prasklou žárovku u vchodu, vypadlý jistič el. proudu, pootevřené okno, ztracené peníze - vše způsobuje některý ze sousedů s cílem ji poškodit, popř. vlézt do domu a něco odcizit. Na všech dveřích má nainstalované petlice, které několikrát denně kontroluje. Rovněž lomcuje s dveřmi a kontroluje zda jsou skutečně zamčené - takovým způsobem, že to zámky časem zámky nevydrží a musí se měnit, což je pro ni potvrzením toho, že se tam někdo dobývá. Volala několikrát i policii, ti samozřejmě na nic nepřišli. Nyní si dokonce sousedovi nadávala a obvinila ho z různých činů. V okolí lidem pomalu dochází trpělivost a my nevíme, jak jí máme pomoci. Jakékoliv vysvětlování, že je to jen její výmysl nemá žádný účinek.

Odpověď: 15. 11. 2018, 17.11

Milý Jirko, bohužel někteří lidé trpí utkvělými paranoidními myšlenkami. Psychické rysy, pokud jim člověk vědomě nečelí, se mohou věkem stupnovat. Chápu, že vám to není příjemné, ale vy to ovlivnit nemůžete. Můžete to maximálně z povzdálí pozorovat nebo to víceméně vypustit, protože na to nemáte vliv. Paní je dospělá svéprávná žena ... (je možné, že by psychiatr našel nějaké vhodné léky, ale není to ani jisté, krom toho předpokládám, že paní nebude chtít) Přeji vše dobré.

Starší dotazy:

557 556 555 554 553 552 551 550 549 548 547 546 545 544 543 542 541 540 539 538 537 536 535 534 533 532 531 530 529 528 527 526 525 524 523 522 521 520 519 518 517 516 515 514 513 512 511 510 509 508 507 506 505 504 503 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 491 490 489 488 487 486 485 484 483 482 481 480 479 478 477 476 475 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464 463 462 461 460 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 448 447 446 445 444 443 442 441 440 439 438 437 436 435 434 433 432 431 430 429 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 375 374 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 357 356 355 354 353 352 351 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 326 325 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 284 283 282 281 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 262 261 260 259 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1