Starší dotaz #1044

Dobrý den, nevím kde začít, to asi neví nikdo kdo píše na takové stránky, ale bohužel už si nevím rady tak jsem se obrátila na Vaše stránky s nadějí, že mi pomůžete. Je mi 28 let a mám přítele, kterého jsem poznala před několika měsíci…a byla to jednoznačně láska na první pohled. Akorát nám šťěstí jak to bývá zas tak nepřálo a po 2 týdnech nekonečného štěstí odjel pracovně do ciziny.Půl roku jsme byli od sebe…já v domění, že na mě čeká a že se brzo vrátí. Po půl roce komunikace, společných plánů o budoucnosti, náštěv se vrátil. Teď spolu žijemě už několik měsíců. A problém je v tom, že jsem nikdy nikoho nemilovala tak jako jeho a to jsem měla vztah z mužem 7 let a milovala jsem, ale ne tak jako teď. Náš vztah se jeví jako fungující, harmonický, plný optimismu a představ o budoucnosti. Ale je tady velké ale, bohužel svému partnerovi nevěřím. Je to sice jen pár týdnů, co nevěřím ale jsou to ty nejhorší, a nejdelší dny v mém životě. Minulý týden, jsme měli s přítelem první větší rozepři a já jsem udělala něco co jsem nikdy před tím s jiným partnerem neudělala.Protože mi sdělil heslo na mail tak jsem ho otevřela a zjistila jsem, že se přihlásil na seznamku. A reaguje na inzeráty nezadaných slečen….a zřejmě si hledá milenku. Mluvila jsem s ním otevřeně o našem vztahu, ptala jsem se jak to vidí…abych věďěla, zda smýšlí furt stejně. On dělá jako že nic, říká mi že jsem to nejlepší co poznal apod. plánuje se mnou společný život…Jenže já každou minutu myslím na ty odpovědi těch slečen a žen. Vím, že se na to budete dívat jako na jasnou věc, že jsem hloupá, že to asi nemám zapotřebí. Ale já už přestávám rozumět všemu co se kolem mě děje…myslím tím společnost. Asi neustále žiju v nějaké pohádce na to , že už mi táhne na 30 let ale stále pevně věřím na kvalitní vztah, bez podvádění.Na to, že se dva lidi milujou a takhle by si neublížili. Ale když sleduju, okolní svět myslím ty přeplněné seznamky….kde si tatínek s dítětem v náručí a má manželku, hledá slečnu na psaní tak je mi z toho špatně. A mám strach, že jsem se dostala do fáze ve kterém jsem přesvědčená, že takové chování společnosti a lidí kolem mě je v pořádku. A protože doufám, že to je jen potřeba mého partnera se nějakým způsobem rozptýlit, nebo si zvednout své ego tak to neřeším. Ale hrooozně mě to ubíjí, v podstatě jsem na dně…dva dny jsem kvůli tomu vědomí( o kterém nechci s partnerem mluvit, proto že ho nechci ztratit) nejedla.Určitě by nepochopil, že jsem se do mailu podívala a v podstatě by zjistil, že mu nevěřím.Navíc o tom nemůžu s nikým mluvit takže to v sobě všechno hrozně dusím a už vážně nevím co mám dělat…nehledě na to, že samozřejmě následkem tohoto mého vztahu nedokážu normálně komunikovat s rodinou, přáteli a nejsem tak výkonná v práci jak bych si představovala.