Starší dotaz #109

Dobrý den, Je mi 37 let, sama se starám od dvě děti, 4 a 2 roky, pokaždé se mi rozpadne vztah nejdéle po roce. Právě jeden takový rozchod prožívám, jsem hodně nešťastná a nemám chuť už ani žít. Pořád si říkám, že jsou tu děti, že mne potřebují a že nikdo jiný mi nestojí za trápení, jenže to prostě nezvládám. Děti miluji, ale veškeré pocity přenáším na ně, pak jsme všichni hodně nervozní. Po každém rozchodu si říkám, že už raději budu sama, pak se někdo vyskytne, zamotá mi hlavu, zamiluju se a on mě opustí. A takhle je to dokola. Říkám si, že tohle už musí být ve mně, ale já když se zamiluji, jsem schopná s tím člověkem snášet všechno, objetovat se pro něj a žít jen pro něj, samozřejmě i pro děti. Nyní jsem v situaci, že nejsem schopná pomalu ani vstát, nemám chuť vyjít s dětma ani ven, nemám chuť komáunikovat a jen koukám do zdi a přemýšlím-PROČ?Proč právě já??Vidím daleko horší ženský, které jsou na své protějšky protivné a dominantní a já se mohu snažit sebevíc, stejně to dopadne špatně. Nechci být sama, nezvládám to!!!Je mi hrozně smutno, děti pořád volají bývalého přítele a ptají se mne, kdy už zase přijde a kdy my za ním pojedeme….nejsem schopná jim bez slz ani odpovědět. Prosím poraďte mi co dál, jak se s tím vyrovnat, jak se prostě už nezamilovat, protože v lásce skutečně vyhrává ten, kdo má rád méně!!Já už se nechci trápit!!! Děkuji za odpověď.