Starší dotaz #1145

když je mi 21 let, je těžké být v zaraničí, bez přátel, rodiny, přítele, objevila jsem tady část sebe, které vůbec nerozumím, před odjezdem jsem si našla přítele(25let), kterého jsem hledala celý život, ale místo toho abych byla šťastná, chovám se tak jako jsem se nikdy nechovala… Pořád rýpu, žárlím a i když vím, že to náš vztah ničí, nedokážu se ovládnout… Vždycky jsem byla člověk přátelský, otevřený, co jsem tady, tak se lidem spíš vyhýbám, jsem uzavřená, raději zůstávám sama na pokoji než jít někam ven a nevím proč, nikdy jsem taková nebyla… Stále mám strach, že přítele najednou ztratím, pořád přemýšlím co by bylo kdyby, a to přítele štve nejvíc, snaží se mi hrozně moc pomoci, je mi obrovskou oporou, ale občas to má se mnou těžké… Občas mě popadne nálada, kdy jenom brečím a mám pocit, že si ho nezasloužím, že on by si zasloužil lepší přítelkyni, která na něj nebude ošklivá… Mám pocit, jako kdyby ve mě byl někdo další, jeden člověk, který je spokojený, věří mu a je šťastný a druhý, který je nešťastný a šílený pesimista. a žárlivec… Já sama nechápu nálady, které mě popadají, přijdou z ničeho nic z minuty na minutu a hlavně tu pesimistickou prostě nedokážu oládnout :-( Nerada bych si svým chováním ten krásný vztah zničila, před přítelem je mi trapně, nechci jít k psychologovi, aby neměl pocit, že má vedle sebe nevyrovnaného člověka… Nevím, jestli mi vůbec něco dokáže pomoci, ale byla bych moc štastná… Teď jen doufám, že se ve mě něco změní po příjezdu domů, doufám, že tyto stavy mám jen kvůli tomu odloučení – před odjezdem strach z odloučení a teď stres z té dlouhé doby, co jsme se neviděli… Jsme spolu půl roku a z toho já 4měsíce tady :-( Přítel tady za mnou byl a prožili jsme tady něco úžasného, nepopsatelného, ale čím déle je to od jeho odjezdu, tím je to horší :-(