Starší dotaz #1146

Dobrý den, můžete-li prosím poraďte. V domě kde žiji 7 let mě od začátku šikanovaly děti ve věku asi 10 let. Spouštěčem byla starší sestra /18 let/ v jedné rodině, která zřejmě chtěla můj byt /obecní/, neboť byla svobodná matka s kojencem. Agrese: zesměšňování, bránění vchodu do domu, ležení na schodech, rozšiřování pomluv, zapojování širší skupiny vrstevníků a puberťáků, následně nadávky "cizích" puberťáků Krávo, Píčo. Neodpovídala jsem a nereagovala. To nepřestalo, protože rodiče nyní již téměř dospělých dětí převzaly jejich mínění a názory na mou osobu a nekomunikují nebo napadají mé návštěvy, kritizují a dívají se na mě jako na viníka všech potíží a vnímají mě dokonce jako ohrožení?!?. Dá se říci, že jsem stále provokována, odsuzována, komentována. Nevím lepší způsob jak se bránit než si toho co nejlépe nevšímat, ale ono si to žije svým životem. V našem domě je 8 partají z toho jen dvě nemají tyto děti. Nikdy jsem žádné problémy se sousedy neměla. Jelikož nekomunikují nemohu se s nimi nějak dohodnout, což jsem byla celý svůj život zvyklá dělat a dá se říci, že úspěšně. Mám dobré vzpomínky na všechna svá předchozí bydliště. Je to tu malé město, takže "zaručené" zprávy o mě má širší okruh lidí. Drby. Mrzí mě to. Pokouším se naučit se pozitivnímu myšlení a skutečně loni jsem prožila uspokojivé tři měsíce, protože jsem se léčila z nemoci a nemohla jsem si dovolit být rušena ze sebeúzdravy…Neustále jsem se odreagovávala a držela v klidu, myslela na něco hezkého, používala jsem hudbu, četbu, autogenní trénink a dietu. Přesto jsem registrovala frustraci, která se v hlavách mých sousedů kupila a kupila v podobě naštvanosti…Přišlo mi, že jsou snad samonasírací… Mohu říci, že můj převládající pocit je údiv. Co je lepší tvářit se odmítavě až naštvaně nebo si nevšímat ani ataků? Jeden mi zabral půdu. Trvala jsem na tom aby dodržel mé hranice /teď je naštvanej ale vyklidil mi můj prostor/ jsou to už tři měsíce. Pořád je naštvanej. S dalším jsem se dala do řeči když dům vykradli, protože mi také rozkopli sklep. Zaregistrovala jsem překvapení v jeho výrazu ve smyslu vždyť je to fajn ženská, ale pak jakoby se opravila vzápětí připomněl v řeči svou holku /dceru/ a nejen, že mi nepomohl, ale o dva dny později mě napadl slovně: On byl u vchodu, zjistil, že není zamčeno a já jsem před svým bytem telefonovala, neboť jsem ztratila doklady a právě mi volal nálezce, takže jsem ho vnímala jen periferně. Vůbec jsem na něj nereagovala. Byl strašně naštvanej… Tedy myslím to takhle, když jsou to moji sousedi a já si přeji mít s nimi dobré vztahy, mám na agresivní útok reagovat či nereagovat vůbec /dívat se stranou, mluvit do telefonu, zpívat si/? Tu druhou možnost střídavě s výpady dělají sousedi. Nebo reagovat metodou zrcadla? Jak ty na mě tak já na tebe? Nebo Stop! Pozor ať mě nepraštíš tou lopatou? To jsem dnes řekla jedné šestnáctce, která s ní mávala výhružně u vchodu /otočila se a čekala jestli uskočím/. Většina lidí, když jim to vyprávím, to bagatelizuje. Jaký je Váš názor?