Starší dotaz #1164

Dobrý den, V cervnu to budou dva roky, co jsem po celkovém odstraneni stitné žlázy a vlastně od operace nevím co to je radost. Před operací jsem byla v pohodě, ke štěstí mi opravdu stačily běžné maličkosti. Ráno jsem se těšila jak si užiji den. Nyní jsem permanentně bez nálady, na nic se netěším, jen tak přežívám ze dne na den a ráno se těším, až půjdu večer spát. Říkala jsem to již dvakrát za sebou endokrinoložce (vždy po půl roce), také to, že mám stále pocity úzkosti, točí se mi hlava, třesou se mi nohy, tlačí mě v hlavě, v uších, potím se, nemůžu se na nic soustředit, nemám sílu něco plánovat, v noci se budím mírně zpocená a nemohu usnout….někdy mám pocit, že mi už přeskočí… ona na to vůbec nereaguje. Jako bych nic neříkala. Nemám se tomu prý tak poddávat, ať jsem ráda, že uzel nebyl zhoubný atd. atd… hodnoty hormonu mám prý ideální a hlavně stabilní (beru 150 letrox). Mám si dojít k psychologovi. Normálně pracuji (vedu malý celkem prosperující obchod), mám malé dítě, hodného manžela. běžný život, nepociťuji, že bych potřebovala něco měnit, ani nemyslím na to, co bylo nebo co bude, nikdo mi neubližuje. Ani koníčky mi nepřinášejí žádnou radost, dělám je jednak proto, že vím, že když se nepřemůžu, bude mi ještě hůř (2x týdně jízda na koni, kolo, v zimě rotoped, lehce 1x týdně posilovna,ale tam se mi pokaždé děsně začne točit hlava a je mi na omdlení). Před operací měl na mě pohyb a fyzická zátěž blahodárný vliv, nyní funguji tak na 30 procent. Co já bych dala za to, kdybych se dokázala obyčejně umordovat, svalit se večer k televizi a říct: "Fuj, to jsem utahaná" … a necítit se tak permanentně vystresovaná a tzv. mimo…. Jana K.