Starší dotaz #1188

Hezké odpoledne paní Radano, s důvěrou se na Vás obracím se svým trápením…. Mám takové tušení, že můj přítel(33) trpí snad až chorobnou potřebou někomu pořád pomáhat a vždycky u toho „ožije“. Můj přítel si také ode mě půjčuje peníze, za 2,5 roku už je to přes 150tis. Zjistila jsem, že zatímco si ode mne půjčuje peníze, protože nemá, půjčuje dokonce i svému synovci atd., rodičům se chlubí a doma ukazuje věci (zakoupené hlavně díky mě), takže tím je oblíbený a poplácávaný po ramenou. Nikdy neřekne – to je díky penězům mojí přítelkyně, díky tomu, že každé ráno vstává a jde do práce. On je živnostník- řemeslník. Nějak mu ale nejde sehnat si práci. Ale mluvit o tom dokáže krásně… Prý ale už teď ví, jak shánět zakázky a že to už bude jenom dobré a prosil mě o důvěru a trpělivost. A tak jsem mu začala pomáhat a snad se to k dobrému obrátí. Jenže hlavním problémem asi bude, že se rád „sebeobětuje“ a rád pomáhá (jenže z mých peněz, takže to obětování se přesouvá i na mě). Jakoby se snaží pořád té své rodině a okolí dokazovat, že je schopný. Možná to bude mít i souvislost s jeho sebevědomím. Nevím.. Svých pohledávek má až nad hlavu, ale to ovšem neřeší s takovým zápalem, jako problémy těch ostatních. Vím, že jako malý byl psychicky týraný od svého otčíma a že také jeho matka se k němu nechovala hezky. Pamatuje si, jak např. za trest lezl po kolenou a sbíral i s dalšími sourozenci drobečky z koberce do plastového kelímku. Těch nepříjemných zážitků bude určitě více… Mám podezření, jestli tato rodinná atmosféra na něj nezanechala následky. Špatně se mi s ním žije, jelikož mám pocit, jako kdyby „kopal za jiné družstvo“… a my že počkáme.. Lze s tím prosím něco udělat? Existuje prosím cesta, jak z toho ven? Jakoby spíše tíhnul k neúspěšným lidem, litoval je a pomáhal, žil ty jejich problémy a držel se v depresích. Moc tomu nerozumím… Velmi děkuji za Vaší radu a názor. Michaela