Starší dotaz #1234

Dobrý den. Mám roční holčičku, která je můj jediný andílek. Je moc hodná a takové malé sluníčko. Ve 12ti letech jsem přišla o jednoho z rodičů. Zůstali jsme sami s maminkou a sestrou. Sestra byla o 7 let starší a přebrala úlohu za tatínka v mé výchově a pochopitelně jsem se této autoritě bránila. Pochopení jsem u maminky nenašla a uzavřela jsem se do svého světa. Snažila jsem se v dospělosti trochu se lidem otevřít a naučit se snimi komunikovat. Řešila jsem to ruznými druhy zaměstnání i tím, že jsem si otevřela obchod, abych lidem byla komunikativně blíž. Pak jsem otěhotněla a vdala se. Vše bylo jako z pohádky. Jak jsem si vysnila. Zničeho nic jsem zjistila, že to takové není. Že jsem hrozně unavená a smutná z životních zklamání, že se mi ani nechce žít dál. Lidi jsou na sebe hrozně zlí. Zažívám hrozné pocity samoty, zklamání a smutku. Snažila jsem si manželem o tom u 4x promluvit, ale bez úspěchu. Jako by mě neslyšel a žil si dál ve svém světě. Každý den je pro mě dalším zklamáním. Přiznám se, že jsem i začala přemýšlet i nad tím jaký způsob sebevraždy je nejjednodušší pro mě. Ale vím, že to není řešení. Pomohla by mi návštěva lékaře? Už k vůli mé malé holčičce. Některé dny jsou jako sluníčko, všechno dokážu hodit zahlavu a žít. A pak je obdobý kdy bych nejradši vše vzdala. Jsou to normální pocity které prožívám? Nebo bych se měla jít léčit? Děkuji za odpověď.