Starší dotaz #1257

Dobrý den,již jednou jsem Vám psala,ale asi jsem svůj problém nepopsala dostatečně.Mám velký problém se o svých problémech vyjadřovat a svěřovat se.Napíšu Vám věc která by se neměla psát veřejně,ale asi se mi otom bude lépe psát než mluvit.Prosím poraďte mi.Můj problém je už od mala.Narodila jsem se jako nechtěné dítě.Babička když se dozvěděla,že je matka těhotná moc si přála aby si mě nechali.Babička jako jediná se ke mě vždy chovala jako k člověku a ne jako ke zrůdě.Tak se ke mě chovali rodiče a má starší sestra a starší bratr.Ten mě mimochodem od mých 8let zneužíval.Samozřejmě jsem si to zasloužila a já byla na vině.Doma jsem vždy se vším pomáhala,peníze z brigád jsem jim povině odevzdávala.Problémy jsem nedělala,spíš jsem byla uzavřená.Nikomu jsem otom co se děje u rodičů nesměla nesměla říct.Hráli divadýlko o štastné rodince když někdo přišel na návštěvu.K sourozencům se chovaly moc hezky.Jako rodiče ke svým dětem.Pomáhaly jim se vším.Finančně nikdy nestrádaly.Přesto mě jako malou nechávaly přespat venku a v 18letech mě nadobro vyhodily na ulici.Do mé plnoletosti si mě nechaly jen aby to babičce nebylo divné kde jsem.Pak jí řekly,že jsem se kvůli práci odstěhovala.To vím od babičky,protože se mě tenkrát,když jsem u ní byla na návštěvě ptala jak se mi vede v práci.Nikdy jsem jí neřekla pravdu,moc by jí to ublížilo.Teď už je rok a půl po smrti.Ani ve škole jsem to učitelkám neřekla,když se mě ptaly co mi je.V 17letech jsem byla u psycholožky a chtěla se jí svěřit.Ta mi řekla,že mám jen problémy s dospíváním.Už tenkrát mě to na světě nebavilo,měla jsem závratě pocity úzkosti a bezmoci.Teď je mi 29let¨,pokusila jsem swe už bezúspěšně o sebevraždu.Vím je to ostuda,měla bych se za to stydět a taky se stydím,jen mám tak šílené stavy.Jako bych měla výpadek a stane se to.Teď ty stavy mívám zase a strašně často a už nevím jak se s tím poprat…Nechci ublížit příteli,tím že si zase ublížím.Prosím poraďte mi co mám dělat,abych byla normální?Děkuji moc