Starší dotaz #1278

Dobrý den, je mi 18 let a jsem studentka. Myslím že aby se prozumělo mému problému musím vám odvyprávět celý svůj život v kostce: Moji rodiče se poznali už na střední škole, matka v 19ti otěhotněla a tak se vzali. Manželství nevydrželo ani rok, podle všeho se rozpadlo díky otci který prohrál všechny jejich peníze v automatech, ale myslím, že ani jeden z nich nebyl na rodičovství připravený. Rozvod otce zničil, nikdy už nedal svůj život do pořádku a nadělal si spoustu dluhů. Také už si nikdy nikoho jiného nenašel. Matka se se mnou nastěhovala ke svým rodičům, neměly jsme skoro žádné peníze a prvních pár let jsme spaly jen na molitanu na zemi. Co si pamatuju tak si ani ona tehdy nikoho nenašla. Ve škole mi to celkem šlo, i když jsem jí neměla moc ráda. Dokud jsem byla na základce nemusela jsem se nikdy nic učit, stačilo mi poslouchat učitele při hodině. Ve třídě jsem byla za ošklivku a neměla jsem nikdy moc přátel, byla jsem vždycky jiná než ostatní. Začala jsem hodně číst a utíkala tak do jiného světa. V osmé třídě mě o rok starší studenti šikanovali to byl nejhorší rok v mém životě, nikomu jsem to neřekla a nikdo se mě tehdy nezastal. S matkou co si pamatuju jsem měla zvláštní vztah, nikdy nedokázala pochopit co mě vlastně trápí, vždy si to vyložila nějak jinak rozčílila se a vyčetla mi že jsem slaboch, tak jsem to vzdala a nic už jsem nikomu nevysvětlovala. Vypěstovala ve mě přesvědčení, že když se mi něco nedaří je to jen moje chyba moje selhání a já se za to musím omluvit. Prarodiče u kterých jsme žily byli oba učitelé, ale nikdo se se mnou nikdy neučil ani jsem to nepotřebovala. (Matka vystudovala jenom zemědělku) Děda si asi před 15ti lety zlomil nohu sedl si na gauč a sedí tam dodneška, neskutečně ztloustl a babička se o něj stará, nikdy ho neodbyde je zvyklá se o lidi starat byla tak vychovaná a on to považuje za samozřejmost chová se k ní jako ke služce, neustále na ni kříči jakmile neni něco po jeho… je sobecký, odporný, dětinský. Dřív jsem ho nenáviděla, teď už se mi jenom hnusí. Otce jsem jako malá skoro nevídala, někdy zavolal a řekl že za mnou přijede a já celý den seděla doma a čekala na něj ale splnil to jen málo kdy, za otce ho moc nepovažuju. Tehdy v osmičce jsem si ze všeho nejvíc přála být krásná myslela jsem si že mě pak lidé budou mít rádi… Když mi bylo jedenáct narodil se mi bratr(moje matka měla v té době vztah s o 10 let starším ženatým mužem) a matka se odstěhovala od prarodičů do jednopokojového sociálního bytu na druhém konci města po čase jsem se na nějakou dobu přistěhovala k ní ale dlouho jsem tam nevydžela a šla jsem zpět k babičce, matka mi to velmi vyčítá po porodu trpěla nějakou psychickou nemocí a ani bratrův otec jí příliš nepomáhal. Já jsem v jedenácti letech na bratra žárlila a jeh otce nenáviděla. Snažil se mně vychovávat a to jsem nesnesla… Po základní škole jsem šla na gymnázium nevěděla jsem co jiného bych dělala, neměla jsem představu o tom čím chci být. Chtěla jsem jenom utéct od toho všeho co nejdál, přihlásila jsem se do školy 100 kilometrů od domova s tím, že budu bydlet na internátu. Bylo mi to jedno, začínala jsem být apatická. Na střední mi to moc nešlo už od začátku, jako by se něco změnilo najednou jsem nevěděla proč tam vlastně chodím začalo mi být jedno že mám špatné známky. Půl roku jsem tam byla sama, potom jsem se začala přátelit s jednou svojí spolužačkou Hankou, měla doma nějaké potíže a tak se stěhovala na intrernát. Bydlely jsme spolu na pokoji a staly se z nás nejlepší kamarádky, zažila si také svoje, svou matku přímo nenáviděla a v dětství jí zneužíval rodinný přítel. Začala jsem kouřit cigarety, pít, malovat se a experimentovat s marmarihuanou…chodily jsme za školu… tedy dělat věci které jsem dřív tak odsuzovala. Moje zásady se rozplynuly jako pára nad hrncem… najednou jsem nevěděla proč by vlastně něco z toho mělo být špatné, neměla jsem už autoritu v nikom a v ničem. Dostávala jsem se často do konfliktu s dědou a babička to nevydžela a poslala mě k matce chtěla mít doma klid. Ve škole to začalo být ještě horší… matka na mně měla vztek a já na ní. Hanka si našla přítele nejdříve to byl jenom náš společný kamarád a já si myslela, že je fajn pak začali trávit veškerý svůj čas jen spolu a já zůstala sama protože jsem veškerý čas trávila jen s Hankou a jiné přátele jsem zanedbávala, nebo je znala jen povrchně. Taky moje první opravdová známost kterou jsem v té době měla skončila rychle a katastrofálně. Rozhodla jsem se přestoupit na jinou školu blízko domova a vrátit se k matce. Musela jsem se jí omluvit a slíbit že už se budu snažit, aby mě nechala dál studovat… musela jsem jí prosit o druhou šanci. V nové škole mě spolužáci nevzali… některé holky které zaměňovaly můj nedostatek sebevědomí za nafoukanost mě dokonce napadaly a trápily, chodila jsem za školu čím dál tím víc a známky se stále zhoršovaly, ani s matkou jsem si nerozuměla a náš vztah se také zhoršoval nedávala mi už žádné kapesné a já nedokázala přestat kouřit, takže jsem musela žebrat cigarety od ostatních našla jsem si pár nových přátel a krátce chodila s jedním spolužákem… věci se stále zhošovaly… Matka si našla nového přítele o 9 let mladšího než ona nejdříve jsem měla radost, že je trochu šťastná matka se neustále ujišťovala jestli mi nevadí ptala se mě jestli by u nás mohl přítel přespat… ale pak u nás začal být skoro pořád a všelijak se nám míchat do života… neměla jsem už žádné soukromí 4 lidi v bytě který má jednu místnost a koupelnu. Začlo mi to dost vadit snažila jsem se to matce vysvětlit… V té době jsem propadla ve škole a nastalo další doprošování se abych mohla opakovat. V nové třídě mě přijali dobře, ale známky se nezlepšily a moje záškoláctví také ne. Všechno bylo jako ve snu nic mě nemohlo dost rozrušit… Pořád jsem sama sobě slibovala jak už od zítřka se začnu snažit, přestanu kouřit, půjdu za svým snem stát se novinářkou… Otec se v té době začal snažit našel si trvalou práci a posílal matce peníze, zalhala jsem matce že už nekouřím a ona mi nějaké dávala… Asi před 4. měsíci se můj vztah s matkou absolutně zničil… do té doby pokud jsme se zrovna nehádaly, to bylo docela fajn povídaly jsme si sice nekdy o ničem vážněm a často sme jent blbly… potom už to byla jen tichá domácnost… zjistila že často nechodím do školy, stěžovala jsem si na častou přítomnost jejího přítele a ona mi řekla že jí můj názor nebo to co si přeju vůbec nezajímá, snažila jsem se jí vysvětlit, svojí depresi, že nevím co vlastně chci, že nevidím v životě žadný smysl nepochopila mě… Bylo to peklo jakmile přišla domů začala křičet, došlo to tak daleko, že jakmile sem slyšela klapnout dveře trhla sem sebou a udělalo se mi zle… chtěla po mně abych se chovala jako dospělý člověk, ale ona se ke mně jako k dospělé chovat nedokázala, pořád mi nařizovala nějaké domácí práce (jako malá jsem byla dost rozmazlovaná alespoň v tomhle směru takže jsem nemusela nic dělat o to se postarala babička) vždy jsem to udělala i když mi to někdy trvalo, což znamenalo další křik… matka začala často chodit ke kadeřnici, na manikůru, pedikůru, masáže, solárko, sauny, hodiny angličtiny a já neměla co na sebe… už to tak dál nešlo a tak jsem se znovu nastěhovala k babičce, s matkou se nevídám a ani nechci, od jisté chvíle už jí ani nezdravím (viděla mně na procházce s přítelem mé sestřenice a okamžitě jí volala ať si na mně dává pozor jako bych byla nějaká *****, já která si v životě nezačala se zadaným klukem) bydlím teď u babičky a otec mi posílá nějaké peníze takže mám na jídlo a školu, matka mi nic nedává, ani ych od ní nic nechtěla ale není to fér vůči otci ktreý se kvůli mně dře daleko od domova… se školou je to teď špatné stejně jako se mnou, chci tam chodit chci zmněnit svůj život (před měsícem jsem přestala po čtyřech letech kouřit) ale často ráno prostě nedokážu vstát, jsem unavená a nešťastná, nedokážu se na nic soustředit, nic mně nebaví jsem apatická, mám deprese… často se jen tak bez příčiny rozbrečím… dnes jsem se najednou jen tak z ničeho nic úplně sesypala. Nedokážu ani navázat trvalý vztah, vždy jsou to jen chvilkové románky, kvúli kterým se pak dlouho trápím. Ironie je, že ze mně vyrostla krásná holka(alespoň mi to říkají a kluci se o mně dost zajímají) dřív sem se asi ale měla líp. Vždycky jsem věřila, že všechno zvládnu, když se budu snažit, že musím jenom překonat svojí lenost, že všechno je jenom moje chyba a musím se změnit… Viděla jsem za život hodně věcí, hodně tragických příběhů, hodně lidí co skončili na drogách nebo jinak v životě ztroskotali, myslím, už mě jen tak něco nepřekvapí o iluze už jsem přišla dávno… byla jsem si jistá že se se vším vyrovnám sama, ale myslím, že potřebuju pomoc, nemám ale peníze abych platila za sezení s psychologem… vždycky jsem o sobě chtěla rozhodovat sama, ale teď potebuju aby mi někdo řekl co mám dělat, nemám sílu abych dala svůj život do pořádku