Starší dotaz #1284

Milá poradno, přála bych si, kdyby mi mohl někdo poradit. je mi 29 let, jsem svobodná, nezadaná. mám babičku a dědu /74,78 let/. jsme od sebe vzdálení 150km. babička s dědou jsou na tom po zdravotní stránce již špatní. bydlí sami v domku a babička nechce za žádnou cenu do domova důchodců,kde by vše měli snadnější. podle mého by babička kolem sebe potřebovala někoho 18 hodin denně. zatím ji posluhuje děda, který má ale také velké problémy. momentálně je v nemocnici, upadl a nalomil si jeden obratel, čeká ho operace. cítím na sebe velký psychický nápor. mám z toho smutné nálady a pořád na ně myslím. nejvíc se o ně starám já. mám ještě sestru, ale ta má už rodinu, chlapečka 2,5 let, takže za nima nejezdí tak často. a když už tak né tak, že by se tam o ně starala. spíš prostě jako jenom na návštěvu. babičce a dědovi jsme zařizovali pečovatelskou službu včetně úklidů. jenže to oni odmítají. je hrozný, v jakým prostředí tam žijí (špína) i když oni tvrdí, že mají čisto. navíc i jejich osobní hygiena je hrozná a bojím se, aby z toho ještě něco nedostali. (pečovatelská služba zajišťuje i koupání starých lidí, ale oni to odmítají) když u nich jsem, tak vlastně pořád jenom kmitám, posluhuju, uklízím, něco vařím. domluva je dost obtížná, nemají už rozum. domů jedu vyřízená, s tím, že bych potřebovala den abych si sama odpočla. ale nejvíc mě vadí to jak dopadli a přitom ani nemuseli, kdyby si nechali poradit. taky mě děsí pohled na ně. babička má problém se srdcem (funguje na 50%)a tak má oteklé nohy a ruce. je to i takový kostliveček. skoro nechodí. je mi jich strašně líto. mám k nim velký citový vztah. jako babička s dědou byli úžasní a můžu říct, že jsem měla velké štěstí mít takové prarodiče. proto mě to všechno bolí víc a nevím jak se s tím mám vyrovnat. vím, že jednou každý umřeme, nejsem přeci malá, ale přesto když vidím, jak žijou a že s nima není kloudná řeč, tak hrozně mě to ubíjí. navíc když se o ně starám, je to na jednoho člověka velký sousto. měli dceru – moje maminka. která již 3 roky tu není a popravdě mám hrůzu z dalšího odchodu člena rodiny. přála bych si umět líp zvládat tuto situaci, ale nevím jak. domů když přijedu, tak se snažím zabavit něčím i jiným. za dva dny jsem dobrá, přesto cítím, že mě to vyčerpává hlavně z pocitu, že jsem na to sama.