Starší dotaz #1354

Dobrý den. Jsem vdaná, máme s manželem 3 děti. Náš vztah je vcelku harmonický.Řešíme stále častěji vztahy s mým tátou. Táta žije s maminkou na chalupě, jsou již oba v důchodu. Táta odešel do předčasného důcchodu z psychických důvodů – trpěl tzv. podnikatelskou chorobou, prostě se propracoval k závislosti na uklidňujících lécích a snad se pokusil o sebevraždu. Rozhodně k tomu přispěla i rodinná dispozice k rozvoji deprese. Z jeho strany se v rodině vyskytuje endogenní deprese- jeho matka spáchala sebevraždu a snad i jeho strýc. Od doby, co je v důchodu se chová jako malé dítě – odmítá cokoliv řešit, s čímkoliv pomoci, věnuje se jen svým sběratelským koníčkům. A maminka "maká" – vaří, uklízí, obstarává zahradu a dům chátrá. My vše za víkend samozřejmě nestihneme. Máme s mužem náročné povolání, služby a k tomu péči o 3 mrňata. Bratr rovněž dojíždí každý druhý víkend. Máme pocit, že jsme do jisté míry zneužíváni- táta si dokáže říct, co potřebuje a pak jen kontroluje, zda je vše dobře uděláno a kritizuje. Můj muž ho vyloženě nesnáší, což je s mým otcem vzájemné- oba jsou dost dominantní osobnosti. Byla doba, kdy veškerá konverzace mezi nima probíhala prostřednictvím mě nebo maminky. Před rokem jsem řekla dost, tak už spolu nemluví vůbec. Rady, že můj muž nemá na chalupu jezdit jsou těžko splnitelné, ignorovat, jak dům padá na hlavu též. Domluva s mým otcem nelze – odpověď zní " nechte mě žít" a odchází k počítači. Moje maminka se snad snaží, ale změna se neděje. Otec docházel na amb. psychiatrii k pohovorům, kde mu bylo řečeno, ať dělá jen to, co ho baví. Maminku pak udobřuje přinesením květin, či kupováním dražších darů, což ona považuje za velmi důležité. Naše cesta k rodičům a od nich je tedy protkaná hádkami na téma, jak je můj otec líný, neschopný a moje maminka jen dře a my též. Nevím, jak překonat stěnu mezi mnou a otcem. Nikdy jsme k sobě neměli blízko, není typ hodného a chápavého tatínka. Má stále pocit křivdy ze svého dětství, kdy jeho rodiče údajně prožívali jednu hádku za druhou a moc si ho nevšímali. Nelze mu vytknout chybu, chybují všichni kolem něho, on nikdy. Jít s ním do restaurace je utrpení pro všechny přítomné -nic mu není dost dobré a tvrdě a nahlas se dokáže ohrazovat. Můj muž tvrdí, že jsme jako rodina otroci pod bičem otrokáře. Ale ono je dost těžké se ohradit nebo hádat – buď táta dělá chudinku ,a tím nás citově vydírá nebo má hodinovou přednášku o své pravdě. Pak není divu, že se nám po letech s ním nechce nikomu zapřádat nepříjemné rozhovory, myslíme si svoje a čas plyne. Nevím, zda se dá naše situace nějak řešit, ale dost nás to všechny trápí. Díky za odpověď. Lucie