Starší dotaz #1413

Dobry den, Je mi 32 let a uz temer osm let mam pomerne vazny vztah s divkou kdy spolu sdilime spolecnou domacnost. Muj problem je ten, ze jsem tuto divku mel opravdu rad a miloval jsem ji snad jen prvni dva roky spolecneho souziti a po celou zbyvajici dobu se snazim na nasem vztahu najit alespon zrnicko pozitiva, coz se mi vubec nedari. Spise naopak, at chci nebo ne, stale vidim na vztahu jen negativa. Pritelkyne me nepritahuje jako zena, a co je nejhorsi, bohuzel ani jako clovek. Osobne jsem toho nazoru, ze by nam obema prospel rozchod, jelikoz kvalita takto udrzovaneho vztahu se mi jevi jako nulova, avsak pritelkyne je pravdepodobne jineho nazoru. Ackoliv nam vztah viditelne velmi skripe at jiz v rovine dusevni, ale i sexualni, tak se pritelkyne ze vsech sil snazi jej zachranovat. Problem vsak je ten, ze k ni jiz nic necitim a cele spolecne souziti chapu spise jako vezeni kde vse delam pouze na prani pritelkyne a sam sebe zapiram. Uz po temer sesti letech takto doutnajiciho vztahu mam – obrazne receno – hlavu jako balon. Nekrasnejsi dny si uziju, kdyz jsem sam a v praci travim velmi mnoho casu, protoze se tam citim mnohem lip nez doma. V patek se netesim na vikendy a v nedeli se nemuzu dockat az zase pujdu do prace a budu zase alespon pul dne sam se sebou. Sex jsem zacal chapat jako povinnost a spise se mu snazim vyhybat jak to jen jde. V posledni dobe pocituji, ze muj pohar uz preteka, jelikoz zacinam byt velmi ustepacny, nevrly, a podrazdeny. Drive jsem byl nekonecny optimista, nyni mi vsechno vadi a spise zacinam byt z donuceni flegmatik. Obvykle na otazky odpovidam ve smyslu "Je mi to jedno. Jak chces ty…". Ovsem pokud jsem sam, jsem to zase ja, stary dobry optimista plny zivota a dobre nalady. Ackoliv spolu nemame zadne zavazky (dite, hypo atd.), myslim si, ze rozchod v tomto pripade neni vubec jednoduchy, jelikoz pritelkyne trpi dusevni poruchou (deprese), a pripadne ukonceni vztahu z me strany by se mohlo temer jiste promitnout do jejiho celkoveho dusevniho stavu a s nejvetsi pravdepodobnosti by se psychicky zhroutila. A to jiz ani nechci domyslet co by mohlo nasledovat pokud by se pridala ataka deprese. Sam vidim dve moznosti, ovsem zadna nezni moc dobre: Bud se s pritelkyni rozejdu a bude dobre mne, ale ona se z toho s prominutim "zblazni", nebo se budu dal zapirat a hrat roli hodneho tunty, ktery je vzdycky na jeji strane, ovsem bez lasky, az se nakonec z tohoto vztahu udrzovanem pohou zodpovednosti vuci pritelkyni zblaznim ja… Pomuzete mi, prosim, najit treti reseni, ktere by bylo vyhodne pro obe strany? Velice Vam dekuji za radu.