Starší dotaz #1493

Dobrý den, od malička jsem toužila být mezi lidmi, ráda jsem hlídala a starala se po okolí o malé děti a měla i krásný vztah ke starým lidem. Maminka ale rozhodla, že dělnická třída vítězí a zapsala mne do učení. Jsem vyučená strojní zámečnice. Nikdy mne práce v továrně nijak moc neoslovovala, ale dalo se jakž takž zvyknout. Byla jsem poslušná a dělala, co mi bylo poručeno, abych neměla problémy. Souviselo to s výchovou. Každý můj vzdor byl korunován výpraskem a ponižováním slovním, což se mi velice příčilo. Dodnes se mi velmi příčí jakékoliv násilí i ponižování nejen, co se týká mé osoby, ale kohokoliv. Ztroskotalo na tom i mé manželství, protože s mou poddajnou povahou dospěl přístup mého manžela až k týrání jak psychickému, tak fyzickému. Až mé děti (které mne bránily), mne přemluvily k rozvodu, u něhož mi pomáhala advokátka, abych to zvládla. Stěhovali jsme se a já zas začala pracovat v továrně. Po 6ti letech jsem se zamilovala do kamaráda, začali jsme spolu žít, nové stěhování, další továrna… po dvou letech prodlužování smlouvy na dobu určitou- výpověď, firma stejně zanedlouho zkrachovala. A nástup do další továrny, podmínky stále horší, normy stále tvrdší, 3 směny… Z každé nové práce stres při zaučování (ze začátku člověk prostě nestíhá, neplní normy, je na nervy, zda se to poddá). A z každé továrny jsem si "vysloužila" pracovní úraz. Poslední práce v továrně byla nejhorší. Velmi těžké obrobky, tvrdé normy, nestálá výroba, strach z toho, jaká práce mne čeká příští směnu, samé seřizování- nestíhala jsem, únava po noční směně… Vše dopadlo pracovním úrazem, kdy se mi při noční směně natrhla šlacha v rameni a nalomila kost. Začal ten největší boj, který jsem prohrála za pomoci právníka. Nechtěli mi totiž uznat pracovní úraz, přestože byl při směně sepsán s mistrem a byla jsem odvezena rovnou z pracoviště na pohotovost. Přestože mi doktor oznámil, že musím na operaci, těsně před nástupem do nemocnice mi oznámil, že se nic operovat nebude a po rehabilitacích nastoupím do práce… Nebudu zde vypisovat tahanice, které trvaly téměř rok a u mne končily žaludeční neurózou a čím dál většími bolestmi… Ve finále mi právník promluvil do duše, že musím podepsat dohodu o ukončení pracovního poměru, protože podnik, s kterým se handrkuji, je obrovský gigant, na který nemám šanci a pokud dohodu nepodepíšu, tak mne úplně zničí… (za tuto radu si ode mne naúčtoval 500,- Kč a ani stvrzenku mi nedal, že prý příště mi poradí už zdarma) Tedy po roce trápení jsem podepsala tu dohodu. Podařilo se mi sice předtím tajně odjet do jiné nemocnice na kompletní vyšetření a operaci, ale odstupného jsem se samozřejmě díky té dohodě nedočkala. Později jsem se dozvěděla, že právě tomuto právníkovi byla odebrána licence pro korupci. Jediné, co jsem si ve svém životě nenechala vzít, udělala jsem si před 18 lety masérský kurz a neustále se zdokonaluji a je to úžasná služba lidičkám, kteří to potřebují. Ale podnikat v tomto oboru na vlastní pěst, jsem si nikdy netroufla. A když jsem se přestěhovala k příteli, tak jeho nevidomý synovec ve vedlejším domě provozuje masáže a bylo velmi jasně a zřetelně dáno najevo, že NESMÍM jemu lézt do zelí. A já, pro klid v rodině toto respektovala a proto jsem vlastně zas skončila v těch továrnách o kterých jsem psala. Jenže teď jsem rok bez práce, mám syna ve 2. ročníku na SPŠ, sama studuji dálkově nástavbové studium SPŠ a chci se poté přihlásit dálkově na VŠ- fyzioterapeut, bakalář. Jenže je mi 50 let a učení je na SPŠ velmi těžké, teď jsou už schválené státní maturity, z toho mám strach… Příbuzní stále jsou proti mně, že chci masírovat. Říkám: synovec má 10 000,- Kč invalidky, 8 000.- Kč na nemohoucnost, 5 000,- Kč za internetovou poradnu (sám se mi s tou smlouvou pochlubil, stálých 5000,- Kč měsíčně, nehledě na intenzitu dotazů), jeho žena také vydělává, jsou a budou bezdětní, jezdí 3x do roka na dovolenou, mají mnoho výhod a všichni jim se vším pomáháme. Já s přítelem dřeme na jejich pozemcích, sečeme, sušíme, on opravuje a pomáhá, co je potřeba a to vše jen za poděkování. Já, i když bydlím u přítele, mám podnájemní smlouvu a platím inkaso, platím synovi internát a vůbec, jistě víte, co domácnost, strava a ostatní věci stojí… Měla jsem naspořeno 100 000,- Kč, a ty se během mé nezaměstnanosti rozkutálely. Práci jsem nesehnala. Udělala jsem si podnikatelský záměr a zjistila, že v našem malém městečku (6000 obyv. i s přilehlými obcemi) je 8 masérů a díky takovéto koncentraci nejsou schopni se uživit a masírují jen při jiném zaměstnání. Jediný, koho to uživí je právě "náš" synovec a jen proto, že má jistý jiný příjem a minimální poplatky. Tak jsem se rozhodla že zase půjdu do nějaké továrny, abych nás vůbec uživila. A našla jsem místo… byla jsem na pohovoru, podívala se na pracoviště… zaměstnavatel mi nabídl, že mi zavolá, až to bude vhodné, abych si práci mohla asi na dva dny vyzkoušet. Tak a teď teprve se dostáváme k mému problému. Už když jsem sedala do auta, jsem musela vydýchávat zvláštní pocit… strach… nevím… Doma jsem byla také "divná" jinak to nedovedu pojmenovat. Bojovala jsem s tím, snažila se to ignorovat… Celou noc jsem měla příšernou a ráno byla zpocená a jakoby utlučená. a pak mi zavolal potenciální zaměstnavatel ať přijedu a já mu řekla, že jsem si mezitím sehnala práci v místě bydliště, ať se nezlobí, ale na dojíždění, že by mi padla třetina platu, tak jsem si to rozmyslela… Máte mne vidět teď, když píšu tyto řádky, jsem rudá, hořím a začala mne bolet hlava. Potřebuji práci, ale tuším, že bych se při nástupu do továrny asi zhroutila dřív, než by mi stihli vysvětlit, co mám dělat. Tak a teď to nějak pojmenovat: Mám nejspíš nepřekonatelný strach z továrny… bojím se… nechci… nezvládám to… Přitom lidi, kteří mne znají o mě říkají, že jsem velice hodná, příjemná paní, někteří mi říkají "sluníčko". Byla jsem pomáhat v Hospici a ošetřovatelé mi řekli, že jsem našla svou cestu, že umím pomáhat lidem… Mám rekvalifikaci na povolání "pracovník v sociálních službách, výchovná, nepedagogická činnost" a byla jsem na pohovorech, kde se dalo. Všude si nechali můj životopis, kdyby se místo uvolnilo, ale zatím mají spíš opačný problém-moc zaměstnanců. Docházejí mi síly… Proč nemohu dělat to, k čemu mám předpoklady, co by mne naplňovalo a kde bych právě proto měla úspěchy? Co mám dělat z depresemi při myšlence. že bych se měla vrátit do továrny? Mé psaní je tak dlouhé proto, že si uvědomuji, z čeho to všechno plyne. A léta letoucí dělat něco proti své vůli a ještě s problémy a následky… A nemoci, nebo nedokázat si uskutečnit to, o čem cítím, že jsem k tomu byla předurčená… Takže proč píšu: Můj problém je- deprese (nebo fobie?) z továrny, co s tím?(už vím a cítím jasně, že do továrny nechci. Nechci. Ale potřebuji mít práci…) A jak dokázat v dnešní době uskutečnit svoje vytoužené poslání? Děkuji