Starší dotaz #1588

Dobrý den, již delší dobu se trápím se svým partnerským vztahem, tak bych ráda slyšela názor někoho nezaujatého. Mám přítele, který je skoro o dvacet let starší než já (mně je 20), ale to by nebyl problém, protože si skvěle rozumíme, máme stejné životní hodnoty, máme rádi stejné věci, máme k sobě úctu a milujeme se. Ovšem – můj přítel je ženatý a má dvě děti, kterým ještě nebylo 10 let. Stále žije se svou ženou, která o mě neví, jeho rodina o mě neví a i když on mě staví na první místo, tak si připadám jako milenka. Plánujeme společnou budoucnost a svoji rodinu, ale já tomu stále nevěřím, protože to stále nedokázal ženě říci. Ve dne i v noci se trápím tím, že s ní stále žije (žárlím a to i přes to, že mě ubezpečuje, že jejich vztah je pouze formální a jsou spolu jen kvůli dětem a že ji nikdy nemiloval tolik jako mě), trápím se a kolikrát jsou situace, kdy potřebuji být s ním, ale on nemůže, protože musí být s rodinou, to je pro mě velmi náročné být tak často sama, i scházet se s ním tajně je velmi psychicky náročné, trápím se, připadám si až jako ta druhá a stále marně čekám, že se to změní a budeme spolu oficiálně, protože ho miluji tak jako nikoho. Jenže už to dál psychicky nesnesu být v roli té druhé a čekat, co na mě zbude z jeho času, kdy nemusí být s dětmi. Mám setrvat a věřit mu, že opravdu budeme spolu, tak jak to plánuje a slibuje, že až nadejde správný čas, budeme spolu normálně a on si vyřeší rodinné vztahy nebo (i když by to bylo bolestivé a je to nepředstavitelné) si mám zkusit zařídit svůj život a začít od začátku, dokud jsem ještě mladá a není pozdě?