Starší dotaz #1680

Dobrý den, jsem student a je mi 20 let. Po přečtení několika stránek z Vaší poradny se mi můj problém, s kterým se Vám chystám svěřit zdá jako banální. Shledal jsem tedy tento moment jako ideální pro napsání mého dopisu, jelikož se alespoň pro tuto chvíli cítím jako racionálně uvažující člověk, ne jako blázen. Začátky mých strastí bych datoval zřejmě někdy k podzimu roku 2008, kdy jsem seznal, že můj porost na hlavě již není, čím býval. Zprvu jsem tomu nevěnoval přílišnou pozornost, ovšem jak měsíce plynuly a vlasy ubývaly, nepřímo úměrně začaly růst mé obavy z počínající mužské alopecie. Asi se teď ptáte, co mají mé vlasy společného s psychologickou poradnou? Inu, na následujících řádcích se pokusím svůj problém popsat, jak nejvěrohodněji budu moci. Během posledních let jsem si nenašel žádné nové přátelé, důvody jsou prosté-každého obtěžuji svým neustálým vzlykáním nad ztrátou vlasů, každému kontroluji jeho vlasový fond , takže si lidé kolem mé osoby připadají jako v opičí kleci v Ostravské zoo. Delší vztah jsem ze zřejmých důvodů nikdy neměl. Můj zájem o ženy dávno opadl. Když jdu po ulici, nevšímám si „ladných ženských křivek“(dříve tomu tak bylo), má pozornost je upjata pouze na muže, primárně na jejich vlasy. Jsem misogyn, těžko říci, z čeho má nenávist k ženám pramení. Vysvětluji si to pouze jejich geneticky lepšími vlasovými dispozicemi, závidím jim a jsem rozhořčen nespravedlností světa , rozhořčen přítomností nadměrného množství testosteronu v mé krvi, respektive dihydrotestosteronu a samozřejmě spílám mému genofondu, genofondu muže, kdy je celá famílie vlasatá a já musel zdědit to největší svinstvo rodiny z třicátého kolena- dispozici k mužské alopecii. Mám odpor i k mužům. U těch plešatých je to spíše lítost, u těch „obdařených“ závist, z níž pramení nenávist.. Sním o jiném světě, světe kde bych mohl změnit význam slova normální člověk, kde bychom byli všichni buď plešatí nebo stejně vlasatí. Uvědomím si, že to není možné, tak zase přemítám o ideji koutu, obdobnou tomu koutu od Dostojevského, kde bych byl sám, bez zrcadel, v bezvětří, kde bych necítil studený vítr ošlehávajíc mi mou pleš. Pak zase vidina oprátky, ale ne, to si jen dělám legraci, sám ze sebe, možná i z Vás. Ovšem nabídnout své rámě té zubaté, mlád a vlasat, ta představa, byť zůstane jen u ní, je co si budeme nalhávat , nesmírně lákavá. Nejsem schopný se soustředit na učivo, vlastně na nic. Ač jsem slepý jako patrona, můj zrak je extrémně senzitivní vůči vlasům povalujících se kdekoliv. Zkoumám jejich strukturu, cibulku, prostě všechno. Jsem mlád a dobrovolně se kastruji přípravkem jako je finasterid v dávce větší než by se slušilo a patřilo.Pravidelně užívám léky všeho druhu-Neocapil , i přípravky, jež jsou určeny ženám, Biosil atd. Uvažuji o pětiprocentním Minoxidylu, dále Dutasteridu s vědomím, že mi to stejně nemůže pomoci, mé chabé vlasové folikuly se náporu hormonů neubrání. Se všemi přípravky na světě je to jako kdybych se pustil do války s jedinou jadernou hlavicí proti obřímu asteroidu. V noci se občas budím zpocený jako vrata od chléva. Zdají se mi noční můry, že jsem na temeni hlavy zcela holý. Bojím se nadměrného tepla, chladu, vlhka, sucha, reflektorů, kouře, smogu, deště nasyceného zplodinami, přespříliš chlorovaný vápenatý vody v Olomouci ,kde studuji ,prostě všeho co by mohlo mým vlasům ublížit. Když se náhodou rozčílím, změním svou grimasu ve smích, protože mám utkvělou představu, že zmírním stres, bouři hormonů, prostě všeho co působí nepříznivě v mé věci. Tisíckrát denně zírám do zrcadla, kontroluji úbytek, oplakávám každý vypadlý vlas. Můj postoj k židům rozhodně není kladný. To ta jejich hamižnost a ty jejich„zaručeně fungující přípravky,“ místo toho, aby přišli s definitivním řešením vypadávání vlasů jednou provždy. Ovšem to by z dlouhodobého hlediska přineslo menší zisk, že ano? Nesnáším svou na půl plešatou kožní lékařku, která tvrdí, že mám vlasy v pořádku. Sama je na tom špatně, přeje to i ostatním. A nebo ne??? Co když opravdu neplešatím a jenom si to namlouvám? To jest důvodem, proč vlastně píši. Fotky své hlavy si pravidelně raději nedělám, díky Bohu. Při životě mě drží pouze myšlenka, že je to snad pouze jen přelud, že mám vlasy jako dřív. Je to snad obsedantně kompulzivní porucha se zaměřením na vlasy? Potřebují pomoci? Lidé v mém okoli mne považují za metrosexuála, narcise, přitom je to hloupost, vyměnil bych oko, ledvinu, levou ruku, vlastně celé své tělo za husté a zdravě vypadající vlasy. Toť má idea, toť můj nešťastný osud. Mno , nedělám si iluze, že mi snad pomůžete. Umím si představit, že čtete tento dopis s úsměvem na tváři, či snad s odporem – v tom případě si svůj rigidní přistup k „pacientům“ můžete víte co. Uvědomuji si, že má celá hromada lidí závažnější problémy, snad jen ztrácím svůj i Váš čas, zabírám místo dalším příspěvkům. Ovšem to je relativní, každý má ono dno jinak hluboké. Někdo se na něm ocitne při ztrátě bližního svého, strejda Skrblík pří ztrátě milovaného, prvního vydělaného pětníčku, já zase trnu při vidině lesknoucí se hlavy a nikdo mě za to přeci nemůže odsuzovat. Je to snad práce psychologa-pomoci, já cítím se jako v kleci. Oblíbeným bonmotem mého otce je“Není důležité co máš na hlavě, ale v hlavě.“ Právě proto sním alespoň o bujné hřívě. Na druhou stranu se toužím zbavit nesnesitelné obavy z řídnutí mých vlasů. Šlo by to nějak? Třeba hypnózou? S pozdravem Plešoun