Starší dotaz #172

DObrý den, nalezl jsem Vaše stránky a byl bych moc rád, kdybyste mi mohla poradit ohledně mého problému. Jedná se zřejmě o komplex problémů, které spolu zřejmě souvisí (ale nemusí) a nevím, kde je problém prvostní a jak ho začít řešit. Je mi momentálně 24 let (spíše 25). Mám problémy si zorganizovat svůj život. Bydlím ještě s rodinou (matka, ..) a mám střední školu ekonomickou. Mám tendenci utíkat před svými problémy, dost se nakupily a já nevím, jka z toho ven. Trpím (trpěl jsem) depresemi, ale už je to lepší. Mám dojem, díky nadhledu, který jsem časem získal, že to vše souvisí s nevyřešenými problémy z dětství ohledně prosazování se, přijmutí odpovědnosti a snahy zařídit si svůj život. Byl jsem laxní a víceméně jsem se nikdy moc nezapojoval, dokud jsem nebyl přímo pod stresem problému. Nevím, zda je to lenost (možná bych zasloužil pár facek !!!), nebo úzkostlivá porucha, neoddělení se v dětství od svých "pečovatelů". Momentálně mám špatnou situaci. Nemyslím vůbec do budoucna, řeším pouze momentální potřeby, nic jiného nejsem schopný řešit. Možná je to ochrana před onou depresí, vážně nevím. Vím, že bych měl studovat, vím, že bych se měl učit a ne zabrat, a pak zase "polevit" a nechat se bezmyšlenkovitě unášet proudem (mám tendenci nechávat si hledat práci, na které nemusím myslet). Teď už vidím, jak špatné to bylo, rpotože díky tomu jsem se do ničeho neponořil, nic neumím pořádné a do hloubky, abych v tom byl specialista v oboru. Volím vždy útěk a mám problém s tím, abych byl neustále pod tlakem, jakmile není, povolím a nic nedělám, nemůžu se dokopat k ničemu, a zároveň si nemůžu uvědomit, že to tak nebude navždy, dokud to nepocítím, i když mi to ostatní říkají !! A je už pak většinou pozdě, pokud už začíná zatékat do bot. Pak se objeví deprese a zase se zahladí, rpotože není člověk schopný s tím něco dělat. Chtěl jsem jít na vysokou školu (ČZU), od malička mám rád přírodu a navíc není moc těžká (možná zase ona lenost, nemuset nic dělat a moci po čase vypnout), ale nevím. V tu chvíli mi bylo jedno, co bude … /19-20 let Chodil jsem do práce a z práce, skoro žádný volný čas. Moc se mi líbily a lákaly mě holky, navíc vzhledově docela ujdu, ale jako kdyby všechny vycítily, co prožívám a nic nebylo. Nikdy. Člověka pak jen bolí pohled na ty krásné holky (90%) kolem sebe všude. Proto jsem raději žádnou neviděl, aby člověk neměl bolest. A tak jsme ani na tu zemědělku nešel. Nechtěl jsem za nic na světě dát najevo, že něco neumím nebo jsem slabší, rpotože holka by takového kluka nikdy nechtěla. Člověk musel mít image schopného. Ale opravdu jen image, která se rozpustí v průběhu času … a to se stalo. Momentálně nemám do ničeho chuť. MOžná to, že bych šel na školu, by mi dalo trošku naději a svěžesti, smyslu k novému počínání, než "paběrkování" v odpadcích. Ale vím, že chci a když tam přijdu, udělám přijímačky, stejně mi nic do hlavy nepoleze, a nemohu s tím skoro nic dělat. Rozbolí mě hlava. Musím opravdu pomaloučku, nehledě na to, že všechno, co se naučím, hned zapomenu. Jkao kdyby mi v hlavě z toho nic nezůstalo a já se zase vrátil do stavu "prázdné hlavy" a přemýšlení … To nebolí … Nezvolit žádnou cestu. JInak ještě nastíním trošku mé dětství. Ve společnosti jsem se cítil odtažený, s nikým jsem se moc nebavil, držel jsem spíše zpět a také jsem se moc nebavil, jen se známými. nikdy jsem do ničeho nešel naplno a ani jsem se moc nesmál. Neměl jsem rád kolektiv lidí. Co se týče věcí v dětství, měl jsem vždy hodně pozornosti a i třeba hraček, neměl jsme nikdy nouzi. Možná v tom byla chyba. Zároveň jsem nikdy nechtěl být jako ostatní. Byl jsem kritický a hodně negativní, byť mě spousta věcí mrzela, ale právě proto, že jsme byl "jiný". A myslím, že nejsem hloupý. Stydím se ve společnsoti, že tu vysokou školu nemám. Můj věk mi nedovoluje jí zkusit, musím se snažit s tím vzděláním, které mám. Nemám skoro žádné záliby. Ale bavilo mě fotografování, zříceniny a hrady, příroda a tak dále. Ale vše na osobní úrovni, ne na úrovni společnosti (asi mi rozumíte). Byl bych moc rád, kdybyste, přestože tento článek je delší než ostatní, si našla čas a odpověděla mi. Děkuji moc a s pozdravem P.S. Jeslti je to opravdu lenost, tak si to zasloužím. Vždy, když jsem cítil, že mám ještě naději, nic jsem neudělal …