Starší dotaz #1725

Hezký Den. Nevím kde začít, ani jak správně interpretovat svůj problém. Je mi 24 let. A posledních 6 let jde můj život z kopce. Opravdu rád bych začal normální život, víte měl nejakou solidní práci, založil rodinu a tak dále. Jenže se necítím v pořádku, zřejmě duševně. Možná to je celé hloupost, ale úzkost , strach a pocit zklamání a ztroskotání mě natolik flustruje, že nedokáži již normálně existovat. Celý problém se táhne zřejmě hodně dlouho, jenže co se se mnou děje ? Už od mého dětství, se naši rodiče jen hádali a mlátili. V pěti letech mi dali na výběr jestli mám žít z otcem nebo s matkou. Samozřejmě se nerozešli a celé to pokračovalo dalších deset let.V mých 14 letech se otec pokusil zneužít mou o rok mladší sestru a to konečně vyústilo v rozvedení rodičů. Od té doby jsem svého otce neviděl, zřejmě stratil zájem, a zbytek let sem vyrůstal jen s matkou a sestrou. Moje sestra docházela na poradenství , ale o mě se nikdo nezajímal.A jak to tak chodí, chytnul jsem se špatné party, začal brát drogy(prvně jen marihuanu,poté i pervitin a lsd). Nedokončil jsem ani střední školu. Teď nemám nic, žádnou práci, vzdělání, zbytek rodiny se mnou nepromluví.(taky nevím proč, zřejmě že už jim nedávám 4000,- na bydlení nebo snad proto že nepozdravím jako první, kdo ví). Jediné co teď dělám, je že sháním peníze na dalšího jointa a hraju počítačové hry. Každodenní masturbace má přenost před základními potřebami, jako je jídlo(vážím teď asi 40 kg).Vyhýbám se společnosti občas mám chuť prostě skočit z mostu, nebo se sebrat a někam jít. Prostě pěšky, dokavaď mi síly budou stačit a neupadnu vyčerpáním. Všechy jsem zkamal, už ani moji kamarádi o mě nemají zájem.U srdce mám obrovský kámen, který mě tíží stále více hluboko do bahna.Jedno jsem se pokusil otrávit dvěma platy Ibalginů. Moje matka do mě nacpala půl štangle salámu a nechala mě dva dny v bezvědomí lezět v pokoji. V přeposledním zaměstnání jsem zažíval jen šikanu a ponižování, urážky, posměšky. V tom posledním jsem vydrzěl pouze 3 týdny, poněvadž jsem měl takový strach z neúspěchu a to že zklamu své nadřízené, že už jsem tam další den ani nepřišel, nezavolal ! Je to už tři čtvrtě roku, a já sedím doma jako krysa. Prázdný, bez kapky naděje, síly. Nedokážu již logicky uvažovat. Mám strach zvednou telefon a zeptat se na práci, na pomoc. Nevím kdo by mi mohl pomoct v mé úzkosti. Celé je to hloupost. Necítím se dobře. Bojím se lidí, komunikace, svojí minulosti i budoucnosti. Někdo se mi nejspíš vysměje, co je tohle za problém. Ale mě to dělá starosti. Nedokážu nic plánovat, všechno zahodím v půlce hotové, nedokážu se soustředit ani na jednoduché věty, mysl mi ubíhá někam do prázdna, mimo realitu. Přijde mi, že jsem někde jinde. Mimo společnost, mimo bytí. Dříve jsem bral realitu jako samozřejmost a byl jsem s ní i jakž takž spokojen. Teď mám ale srach z reality. Jsem normální ? Předem děkuji, za jakoukoliv radu PS: Doufám ,že si nemyslíte, že si dělám jen legraci…