Starší dotaz #1783

Dobrý den, já bych se moc ráda někomu se vším svěřila, jenomže to nezvládnu, víte? Přijde mi to šíleně trapné. Mluvit o sobě, o svých problémech. Asi si myslím, že by to rozbilo iluzi o mé vlastní dokonalosti. Je to možné? Já o spoustě svých nedostatcích vím. Asi se bojím selhat před ostatními. Mám pocit, jako by ode mě pořád něco očekávali. Kdyby to byl jenom pocit. Jenom očekávají, ale s ničím nepomůžou. Nemůžu pořád všem radit, co kdyby někdo poradil mě? Nemáte někdy taky takový pocit? Připadám si, že se dusím, že mě tady pořád něco drží, že jsem tady připoutaná těžkými a pořádně prorezlými řetězy. Nalhávám si, že nevím co chci, vím to, ale je toho tolik z čeho vybírat, že se nemůžu rozhodnout. Takže nevědět co chci, je jednodušší. Nikdy mi nikdo neporadí, ani neřekne co mám dělat. Čemu se divím, když se nezeptám, ale neměli by rodiče fungovat tak, že by je to zajímalo samo od sebe? Je mi 18. Na vysokou chci do Brna, ale některé věci nejdou. Jenomže se bojím, když půjdu na výšku do Ostravy, tak tady zůstanu, nebudu schopná odejít. Jenomže mě to tady zabíjí. Někdy bych ráda, kdyby všechno skončilo. Nejenom já, ale všechno. Lidé ze světa udělali jenom šílenou komedii, ze které se mi dělá špatně. Chci a potřebuji volnost a svobodu. Dělá mi problémy chodit k doktorům třeba jenom na preventivky. Přežiju to, ale dělá se mi zle. Když na mě někdo sahá. Humus. Je pravda, že si můžu dělat co chci, no jo, někdy to ale nejde, lidi jsou plní předsudků. Taky nezvládám mluvit s muži. Skoro ani s vlastním otcem, to ale možná proto, že ani jeden nejsme zrovna ukecaný typ. Nejhorší je, že se s nimi bojím navázat kontakt. I s těmi, kteří se mi líbí, to už vůbec. Vlastně nemám žádného kluka – kamaráda. A nesnáším sex, ale jako by byl všude. Holky se o tom baví dost často – jako by mě to zajímalo. Nejradši bych se přesunula tak o 150 let zpátky do viktoriánské Anglie. Sex až po svatbě. To už by možná šlo. Byla bych moc ráda, kdyby mě někdo objal, jenomže se mi to ve skutečnosti hnusí. Je těžké tak dlouho dělat, že je všechno pořádku. Někdy mi třeba hned nedojde, který je vlastně rok, a ani nemám nějak velký přehled, které je vlastně datum, a to chodím každý den do školy :)). Dost zapomínám, a neumím pořádně žít ve světě venku – mám totiž svůj vlastní, který mě někdy štve, ale někdy pomáhá. Dost často mi dlouho trvá usnout. Nějak mi všechno přestalo dávat smysl. Nevím jestli to má něco společného, ale ségra jednou spadla do drog, už je z toho venku, trvalo to tak rok. Stalo se to před dvěma lety – to fakt nevím, čas mi nějak splývá. No a šíleně mi chybí a některé věci prostě nejdou vrátit zpátky. Chce se mi z toho brečet, ale nechci se litovat. Nedovedu to nikomu říct, ani dát najevo, myslím to, co cítím. Pořád to mám akorát v sobě. Jde se z toho vytancovat, ale ne napořád. Jenom chci vědět, pokud to všechno není moc normální, jak moc normální to není, jestli to jde takhle posoudit. Díky