Starší dotaz #1803

Dobrý den, když čtu přízpěvky níže, připadám si, jako by mi nic ani nebylo a jen si stěžovala. Jsem vychovávaná tím, že nemám dělat histerku a ze sebe chudáčka. Ale teď jsem děsně na dně. Mám skvělého manžela a dvě báječné děti. Když mi bylo 12, umřel mi bratr a tak nějak jsme na sobě s rodiči docela dost závislý. Když jsme potřebovali bydlení dali nám mý rodiče svůj dům a společnýma silama jsme jim postavili na druhém konci pozemku, tudíž i když každý zvlášť jsme všichni stále spolu. Je to měsíc co jsem se vrátila z nemocnice, kde jsem byla se svým teď už 5. měsíčním synem, který měl zánět mozkových blan. Už je sice zdravý, ale pořád jezdíme po různých vyšetření. Bylo by pro mě jednodušší, kdyby se mnou mohl jezdit manžel, ale ten chodí do práce a nemůže si tak často brát volno. Každé vyšetření strašněě vnitřně těžce nesu a snažím se dělat pro syna to nejlepší. Ale podle mé mámy (kterou mám moc ráda a ona nám moc pomáhá) dělám buď moc nebo málo. Vlastně celkově mě rodiče pořád kritizují, pořád nám chtějí radit, ale někdy mě to spíš zžírá. Když jim řeknu, že to tak nechci, tak pořád hustí až nadávám, nebo se urazí oni ale vždy to skončí hádkou, kterou nesu velmi špatně, Můj manžel vždy stojí za mnou a vydí mu, že jsem z toho smutná. Už bych měla být v pohodě, přece mám skvělou rodinu a syn je zdravoučký, ale já se nedokážu uvolnit, pořád břečím a nejsem schopná se vzchopit. Někdy mám pocit, že bych chtěla usnout a už se nikdy nevzbudit. Vím, jsem hysterická. Taky přemýšlím, jestli bychom se neměli odstěhovat, tady máme krásný domek, který jsme si pozpravovali a museli bychom začít od začátku s dluhama, tak nevím. Možná bych se měla od rodičů odtrhnout ale co když jim tím ublížím. Moje mám se o nás strašně bojí, takže když dojdeme v létě později domů, tak mi volá kde jsme a potom mi vyčte, jak jsem nezodpovědná, že jsem s šestiletou holkou do deseti venku, jako by to bylo pravidlo, přitom je to zcela výjmečně. Taky všechno řeší celá rodina, moje mamka, její sestra a babička a všichni mi domlouvají jak se mám a nemám chovat. Já vím, že mi chtějí radit, ale já to nezvládám. Cítím děsné výčitky i když dcera má jen chřipku, že jsem selhala. Mám pořád strašný strach že selžu. Než jsem měla děti, tak jsem na tom takhle nebyla, to jsem si věřila. S příchodem dcery to tak nějak nastartovalo a vygradovalo s příchodem syna a posléze jeho nemocí. Např. nás mamčina kolgyně potakala když byl synovi měsíc v obchodáku na nákupech a řešila to celá její práce, taky nás tam potkala ředitelka ze školky dcery a ta to řešila po celé školce a dokonce to řešila i s mou tetou a já se o tom dozvídala od známých i po rodině. Připadám si jako v pavučině a vůbec nevím jak z toho ven. Já vím, je to moje chyba, jsem děsná, asi fakt dělám všechno špatně. Děkuji.