Starší dotaz #1843

Dobrý den, můžu se zeptat jak se díváte na to, že jako ženská nemám vůbec mateřský cit a k dětem všeobecně nic necítím, a to ani k dětem známých nebo příbuzných?? Je mi 34, takže doporučení typu "to na tebe teprve příjde" už se nedají moc brát v potaz. Dokonce bych řekla, že je to se mnou čím dál horší. O dětech mluvím často jako o "harantech", většinou první slovo, které mě ve spojitosti s nimi napadne, a když je vidím necítím žádný pozitivní pocit, jejich brek mě popouzí. Mám přítele, asi rok, který má z předchozího vztahu 3 roky starého kluka, často mi vytýká, že ani nestojím o to se s ním seznámit nebo že mi dokonce vadí jeho otcovské povinnosti, což není pravda, vadí mi spíše nadstandardní vztahy s jeho bejvalou přítelkyní, ale to je jiný příběh. V tomto případě se ovšem snažím pochopit mě něco zcela nepochopitelného. Nechápu sílu a moc toho otcovského nebo mateřského citu jak o tom mluví on a vím, že se na mě kvůli tomu dívá skrz prsty. Mám pocit, že bych se měla jít léčit, protože ze všech stran je mi podsouváno, že nejsem normální a několikrát jsem se již stala terčem útoku někoho z mého okolí, když jsme nevyjádřila dostatečné nadšení z přítomnosti děcka nebo hovoru o něm. O tom, že bych měla mít vlastní děti jsem přemýšlela asi jen jednou a to jen velmi krátkodobě v čase totálního milostného poblouznění. Podotýkám, že to není nějaké mé rozumové rozhodnutí nemít děti nebo sobecký akt osobnosti. Mám se někam objednat? Děkuji Vám velmi za odpověd