Starší dotaz #1856

Dobrý den, je mi 24, studuji na VŠ bakalářský obor již 6. rokem místo klasických tří. Problém nastal pravděpodobně v souvislosti s onemocněním mé o 2 roky mladší sestry (anorexie) před 5 lety. Bylo to s ní vážné a já se od toho nedokázala odpoutat a soustředit se na studium. Zkoušky se mi hromadily a já je začala přesouvat do dalšího semestru/ročníku. Jelikož jsem si ale tento obor "vysnila", tak jsem se neustále snažila všechno dohnat, nerelaxovala jsem – učila jsem se vkuse i přes prázdniny. Do 3. ročníku jsem už vstupovala s 4 neudělanými předměty z 2. ročníku. Stále jsem doufala, že se mi to podaří stáhnout, když zaberu.. avšak toto moje přemrštěné snažení vyústilo v to, že mozek řekl dost a já jsem přestala být schopna soustředit se na učení – byla jsem dlouhodobě naprosto vyčerpaná, všechno mi trvalo mnohonásobně déle než obvykle. V takovém stavu jsem se nebyla schopna pořádně na zkoušky připraviit, přesto jsem na ně šla – neměla jsem jinou možnost (nebo spíš jsem jinou neviděla – nějaké přerušení studia jsem si vůbec nepřipouštěla) a tak jsem během zkouškového udělala minimum zkoušek a musela jsem se smířit s tím, že si ročník zopakuju. Uvědomila jsem si, že dělám něco špatně a tak jsem do dalšího akademického roku vstoupila s tím, že se sebou začnu něco dělat – dostatečně relaxovat, zdravá životospráva.. scénář se bohužel opakoval – sice jsem relaxovala, pravidelně chodila spát a neponocovala, učila se, ale za celý rok se mi podařilo udělat jen jedinou zkoušku. Začala jsem upadat do depresí a taky se vyostřily vztahy mezi mnou a rodiči.. pro uklidnění situace a i kvůli své bezradnosti jsem vyhledala psychologa a později i psychiatra.. začla jsem s užíváním antidepresiv. Cítila jsem se po nich klidnější a opět jsem si začla více věřit. Jenže AD na mě měla i negativní vliv – byla jsem po nich jako omámená a opět jsem se nedokázala dostatečně soustředit, ale bylo mi doporučeno nepřerušovat užívání.. tak jsem je tedy dál užívala (celkem asi rok). Teď jsem stále ve 3. ročníku (už počtvrté), myslím, že mi AD i psycholožka pomohly.. učení mi jde výrazně lépe.. věřím, že to letos zvládnu, že se dostanu ke státnicím a úspěšně dostuduju. Ale tomuto už bohužel rodiče moc nevěří a mě svými poznámkami ubíjí. Navíc mi řekli, že jakmile letos dostuduju nebo ne, tak že si musím do měsíce najít práci a je jim jedno co, klidně i "vytírat hajzly", že mě dál živit nebudou. Trochu se o nabídku práce zajímám (svůj a příbuzné obory) a vím, že nabídek práce je poskrovnu (celorepublikově) a o absolventy moc nestojí.. bojím se, že do měsíce neseženu práci odpovídající aspoň trošku mému vzdělání a že opravdu skončím někde jako uklízečka, nebo v lepším případě u pásu.. jsem z toho zoufalá, špatně spím, v noci se budím.. pociťuji lehčí formu deprese. Myslela jsem, že mí rodiče ví, že nepatřím k těm, kteří se nemají zájem osamostatnit, a proto mě toto jejich ultimátum pořádně zarazilo, mrzí.. zklamali mě.. jako by nevěděli jak je dnešní doba složitá:-( Vůbec tomu nerozumím, třebaže se snažím. Vesměs se mi snažili být vždy oporou. Byla bych moc ráda za radu, jak na toto jejich rozhodnutí nahlížet (je jejich postoj oprávněný?), popř. jak je přimět k nějakému rozumnému kompromisu a především jak se v těchto obavách, co bude, neutápět. Mockrát děkuji. M