Starší dotaz #1884

Dobrý den,nevím zda jsou mé pocity zcela normální a na místě.Mám dvě malé děti,které jsou od sebe rok a půl.Mladšímu synovi je 10 měsíců.Je to pro mě celé moc náročné a snažím se jim dát vše,především veškerý svůj čas.Nestíhám ani tolik uklízet jak by bylo potřeba,děti křičí a já mám pocit,že mi vše padá na hlavu.Sedím neustále doma,protože vypravit se s dětmi ven je skoro nemožné.Dcera,které bylo 2 a půl roku se chce neustále nosit a kočár mohu uvézt jen jeden.Často mám chuť nasednout do auta a zmizet,někdy říkám,že děti nenávidím a nechci je více vidět.Má maminka jako babička na hlídání nereaguje a když ano,tak na ní postrádám nadšení a chuť.Někdy mám pocit,že sedím mezi čtyřmi zdmi,které se svírají k sobě.Já už nejsem já,smát z celého srdce se dokáži jen bez dětí a že těch příležitostí je málo.Mám manžela,který chodí do práce a penězmi obstarává naši rodinu,ale musím to poslouchat téměř pokaždé,když chci s dětmi pomoci?Sama nevím jak bych si pomohla,snad se potřebuji jen vypovídat a brečet.Možná mi vadí,že mě nikdo nelituje a nechce mi pomoct a udělat něco pro mě na úkor sebe…