Starší dotaz #1914

Dobrý den. Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám vůbec napsat, ale nakonec nemám co ztratit. Možná moje problémy nic neznamenají oproti ostatním, ale cítím, že to všechno ovlivňuje můj postoj k životu a k lidem. Ale k věci… Je mi skoro 21 let, jsem vcelku úspěšná ve škole, nikdy jsem s nikým neměla problémy, pocházím z celé rodiny (rodiče jsou dá se říci v harmonickém vztahu). Nicméně už roky se ve mně odehrává hodně věcí. Mám o malinko (11 měsíců) mladšího bratra, který je můj přesný opak. Drzý, typický maminčin mazánek, škola mu nejde a přesto měl vždy větši pozornost rodičů. Dlouho jsem to trpěla a snažila se také pomáhat, aby to měl v životě "lehčí". Bohužel jak jsme dospívali začalo z jeho srany až napadání a nešel si daleko pro ránu. Rodiče z toho takřka pořád obviňovali mě a ztrapňovali mě před kamarády. Navíc za vše jsem mohla vlastně v rodině já – za problémy mezi rodiči, problémy s prarodiči, atd. Vždy jsem se to snažila urovnat a brát na sebe aspoň trochu těch starostí, aby byl doma klid. Dokonce i třeba v 10ti letech. Vím, že jsem částečně přišla o dětství, ale mně to přišlo samozřejmé. Můj vzah s rodiči nebyl nikdy ideální, ale vždy jsem je omlouvala, že mají hypotéku, snaží se pro nás udělat maximum,… Mám rodiče ráda, vážně mám. Jenže mamka je tak trochu "hysterická" a posedlá penězi i za cenu toho, že netrávila s námi jako dětmi čas. Nechce s ničím pomoci a když něco stejně doma za práci udělám, je to špatně a automaticky mě ztrapňuje a pomlouvá před taťkou a opravuje to. Řekněme, že je někdy v pořádku a dá se s ní mluvit, pak to je třeba 2 dny vše bez následků, ale následně je schopná vše otočit proti mě a citově mě vydírat. Když jsem si před 4 lety našla přítele, byl to první člověk pro kterého jsem byla na prvním místě. Měl mě rád a já najednou měla tu přednost, kterou jsem nikdy neznala. Viděla jsem, že muž může taky ženě pomáhat v domácnosti a žena nemusí dělat doslova služku za cenu svého zdraví. I přesto, že si s přítelem dlouho nerozumíme jsem s ním dál. Asi ze strachu z něčeho nového, i že se budu muset téměř po 5 letech vrátit domů (jsem první rok na VŠ kdy domů jezdím jen na víkendy a předtím jsem byla také na internátě, takže jsem doma skoro nebyla). Sama nevím. Vím, že to rodiče nedělali úmyslně, ale jejich věčné posměšky mě hodně ubližují. Dokonce to došlo až tak daleko, že jsem asi před 5-6 lety byla hodně nemocná a skončila v nemocnici s anorexií a závěr psychologa i psychiatra – problém se sebou, že se nemám ráda a mám v sobě blok vůči rodině. Samozřejmě jak se to rodiče dozvěděli, tak místo aby se mě snažili pochopit a zamyslet se, tak nastal šílený teror. Nechci tady rozebírat, co se všechno mezi námi stalo. Asi to nebude jen jejich vina. Jen bych potřebovala vědět názor někoho nezaujatého. Mezi lidmi mám problém si k sobě někoho pustit, proto to vypadá asi tak, že všichni se mi svěřují a já radím, ale sobě to nedokáži. Bylo by možné si s vámi třeba domluvit schůzku a probrat to? Říkám, možná je to dětinské chování, ale… hodně lidí říká, že na svůj věk jsem mnohem vyspělejší a nechci dělat stejné chyby. Chci začít konečně žít s čistým štítem a bez minulosti. Moc vám děkuji za odpověď