Starší dotaz #194

anonym Personál zeptal se před 14 roky

Dobrý den, S přítelem spolu chodíme téměř 4roky, známe se již ze SŠ, ale chodit jsme spolu začli až asi půl roku po maturitě. Jsme oba stejně staří, narozeni ve stejném znamení…na první pohled ze stejných -rozvedených rodin. Oba jsme dost uzavření, já toho moc nenamluvím, jsem stydlivá, špatně se zapojuji do kolektivů-hlavně cizích lidí..Přítel je z Mostu, já z Prahy,já studovala v Olomouci a on v Praze. Vídali jsme se tak 1/týden, většinou víkendy, vzájemně jsme se navštěvovali. Postupně počet návštěv narůstal-čas, který jsme strávili spolu. Se svými rodinami jsme si víceméně rozuměli.Od začátku mi dost vadilo, že přítel dost pije..alespoň z mého pohledu (kdykoli, kamkoli..aspoň pivko denně, výlet bez alkoholu i tvrdého-nepředstavitelné). Mockrát jsem mu to říkala, nicméně dost pije i jeho nejstarší bratr, a pokud je přítel doma s maminkou tak za večer také dají tak 2lahve vína (maminka 2skleničky, zbytek přítel). Prvořadí jsou kamarádi..Postupem času jsem nabývala dojmu, že nějak dlouho hledá práci a údajně nemůže žádnou najít. Byť jen brigádu. Ve škole to také zrovna nehrotil a nehrotí..Také nabývám dojmu, že je na maminku dost vázaný a maminka na něj ještě víc..(po příletu z USA, kde jsme byli 4měsíce, se u nás nemohl ani najíst, protože maminka ho chtěla mít teď hned okamžitě doma). Rozhodli jsme se odjet na 4měsíce do USA..já to brala jako zkoušku vztahu. Téměř jsme se neviděli-oba jsme hodně pracovali a tak jsme po příchodu do pokoje vždy akorát hned usnuli a ráno zase do práce..Nicméně, už zde jsem nabyla dojmu, že se mnou přítel moc nekomunikuje. Po návratu, tak jak jsme se před tím dohodli, jsme začli hledat podnájem. Měla jsem pocit, jako už mnohokrát, že co nezařídím já to nebude..podnájem jsme nakonec sehnali. Já jsem byla nadšená..viděla jsem to jako důležitý krok v našem vztahu, který jsem od začátku brala vážně. Nicméně, věci jsou horší a horší:-( Máme problém spolu mluvit, nemáme spolu o čem mluvit. Já vidím čím dál větší vliv přítelovo maminky..a jelikož se neumím přetvařovat, ne vždy pak různé návštěvy dopadnou dobře.Přítel zase nemusí moji rodinu, ale umí se dokonale přetvařovat. Kritizujeme na sobě vlastně to, co dělá ten druhý a pak se dohadujeme, že to nebo ono, dělá ten druhý. Přítel také zvolil taktiku toho, že se úmyslně chová přesně tak, co mu vadí na mě..což dle mého není řešení. Neustále mu připomínám jeho věci..jestli už se objednal tam, jestli nezapoměl jít na pohovor atd…Tyto neshody, které sílý, jsou z mého pohledu jedním větším problémem. Druhým a pro mě asi i větším je fakt, že srdce a rozum mi říká rozdílné věci..vím, že ho mám moc ráda, jsem s ním ráda, prožili jsme spoustu hezkých věcí..na druhou stranu zaujímá postoje, které nedokážu pochopit. Ale hlavně, mám jako žena určitou představu o svém životě, jako snad každá žena..dobře bydlet, nejlépe ve svém, mít děti se svým panem dokonalým, o kterém budu vědět-budu mít jistotu, že se o mne postará. Nemyslím tím, že se nechám někým živit a budu puťka v domácnosti..Zkrátka chci se někde podívat, mít a splnit si nějaké cíle, něčeho dosáhnout. Kdežto přítel, jak jsem se dnes dozvěděla po dlouhé "diskusi", má představu takovou, že si najde nějaké normální zaměstnání, za rozumný peníz, aby ho uplně nenudilo..a bude si užívat běžného života. Žádný kariérní postup, žádný vědec, žádné cestování, žádný byt ani dům..zkrátka, řadový občan (jestli vůbec). Nevím, jak se k tomu stavět, co si o tom myslet. Ve vztahu je třeba notná dávka tolerance..ale až tak, že i když bych ráda dosáhla více..spokojím se s tímto? Momentálně ještě studuje. Školu má 1x za týden,jinak má práci na poloviční úvazek, kam chodí tak 3-4x týdně..jinak sedí u PC, brouzdá inet, nebo hraje hry:-/ Při oné dnešní poslední diskusi jsem se dozvěděla, že mu na mě vadí dvě moje vlastnosti-to že toho moc nenamluvím, a nejsem tolik společenská. Prý že myslel, že se změním, ale to bych musela chtít…opravdu nevím co s tím. Na jednu stranu si umím představit mít s ním děti, na druhou stranu je čím dál víc chvil, kdy mám chuť se okamžitě rozejít:-( Asi bych potřebovala psychologa i já sama..co jsem na VŠ, nejsem na tom psychicky zrovna nejlíp..další věc, která se mu nelíbí-že jsem byla usměvavá, veselá atd, ale poslední dva roky už to tak není…:-(Je pravda, že již od SŠ mívám různé černé myšlenky, dost mi kolísá nálada..z ničeho nic je mi smutno k nevydržení a připadám si naprosto k ničemu..od VŠ tyto stavy střídavě mizí, ale celkově bych řekla, že spíše sílí a jsou častější. Děkuji za každou radu.Už jsem opravdu dost zoufalá:-(

1 Odpovědi
Mgr. Radana Rovena Štěpánková Personál odpověděl před 14 roky

Milá D., situace v druhých manželstvích s: "moje děti, tvoje děti" nebývá jednoduchá. Váš příběh toho jen důkazem. Aby mohl takový manželský svazek dobře fungovat, je třeba vyspělosti dospělých jedinců. I když dítě má právo na svého rodiče, vy máte právo na manžela. Aby manžel vám stál poboku je opravdu žádoucí. Situaci prospívá i to, když děti jsou k novým partnerům vstřícní. Nefunguje-li to, řešení, aby se přítel stýkal se synem mimo vaši domácnost, je dobré. Samozřejmě, že ani osobnosti syna neprospívá to, že řídí situaci, že mu nejsou nastaveny hranice chování. Nevím, v jaké jste byla poradně ani s kým, ale doporučovala bych spíše společnou návštěvu s manželem rodinného či manželského terapeuta…

Potřebujete více pomoci?

Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní. Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo online konzultaci s psychologem, neváhejte mne kontaktovat.


Vlastní dotaz

Vlastní dotaz můžete položit v mé online poradně. Přečtěte si přečtěte pár bodů, co tam uvádím ... ať máme podobná očekávání. Pokud chcete odpověď nebo konzultaci na míru, neváhejte mne kontaktovat.