Starší dotaz #1940

Dobrý den, nejprve bych chtěla moc poděkovat za to, že vůbec existuje něco jako je právě tato poradna. Mám problém, který se se mnou vleče od 21 let. Dětství jsem neměla moc příjemné, vztah rodičů nebyl zrovna vzorným příkladem. Otec byl alkoholik, často celé dny nebýval doma a když se vracel, tak v podnapilém vztahu, nesčetněkrát jsem poslouchala hádky rodičů a křik. To vše skončilo, když otec v mých 9 letech utonul (kvůli alkoholu ). Musím podotknout, že jako otec byl vynikající, jako manžel však nikoli. Matka není ten typ, který dává své city najevo, takže jsem od ní nikdy nedostávala potřebnou lásku – tu mi dával otec. Když zemřel, nesla jsem to těžce, což je pochopitelné. Moc mi chyběl. Už ve svých 14 letech jsem se zamilovala do kluka, který byl o 4 roky starší, uvázala jsem se na něj a musím přiznat, že mi nahrazoval i otce. Byli jsme spolu pět let a já ve vztahu trpěla, zahýbal, neměl pro mě pochopení, psychicky mě týral, ale já byla dál zamilovaná a všechno snášela, bylo mi to líto, ale nikdy jsem neměla deprese nebo úzkosti. Vztah nabyl konce ve chvíli, kdy už jsem toho měla vážně dost a po pěti letech se objevil člověk, který byl pravým opakem, staral se o mě, dával mi svou lásku a byl mi oporou. Tento vztah jsem po dvou letech ale ukončila, protože mi jak já říkám přeskočilo a já se ze dne na den psychicky sesypala. Nevydržela jsem s partnerem v jedné místnosti, měla jsem panické stavy úzkosti a díky tomu jsem to byla já, která ze vztahu utekla. Začala jsem chodit k psycholožce, brala Lexaurin. Z rozchodu mi bylo hrozně, protože jsem nechápala, proč ze dne na den odmítám člověka, kterého jsem předtím tolik milovala. Měla jsem opravdu špatné pocity, bylo mi na omdlení, na zvracení, kolikrát jsem se nemohla ani postavit. Vrátila jsem se zpět k mamce a začátky byly takové, že jsem spala s ní v jedné posteli, protože jen tak se mi ulevilo a já byla chvíli v klidu. Po té tyto stavy přešly a já byla v pohodě. Jenže jakýkoliv vztah, který poté s mužem následoval, se ve chvíli, kdy se blížil ke vztahu vážnému, změnil v noční můru. Vrátily se mi úzkostné stavy a já opět ze vztahu vycouvala a trpěla. Nyní mám přítele, se kterým jsme spolu tři a půl roku, ví o mých předešlých pocitech, a proto náš vztah nebyl jako každý jiný, partner mě odmítal, lásku mi dával minimálně a já ho víc a víc milovala, byl pro mne vším, jenže nyní vztah dospěl do fáze, kdy jsme si řekli, že v mém věku (je mi 26 let) už je na čase se posunout dál, že mít volný vztah už nadále nejde a i já toužím po rodině a zázemí. První nával pocitu bylo ohromné štěstí tři a půl roku jsem bojovala o chlapa, kterého nyní mám a který mě miluje, ale já zase propadla panice a úzkostným stavům. Nevím jak dál, nechci zase couvat, nechci se rozejít, ale je mi zle. Nechápu, proč když tolik někoho miluji takovou dobu, najednou milovat přestanu a trpím úzkostmi. Opravdu nevím, jak dál. Snažím se, říkám si, že to musím překonat, že pokud to znovu ukonřím nejen že přijde o člověka, se kterým můžu být v životě šťastná, ale taky že se to bude pořád opakovat a já zůstanu napořád sama. Nechci se se současným partnerem rozejít, čtu knihy o pozitivním myšlení, vím, že moje podvědomí má nahrané spoustu negativních emocí a já je musím přehrát, ale je to hrozné, je mi zle, na partnera se vždy těším, ale jakmile přijde, je mi zle. Poraďte mi, prosím, co mám dělat, ani psycholožka tehdy nepomohla. Opravdu bych tento vztah chtěla udržet a dovést do zdárného konce, ale mam pocit, že se každou chvilku zblázním. Děkuji moc za odpověď.