Starší dotaz #1947

Dobrý den, je mi 25 let a stále ještě bydlím s rodiči, protože si nemohu dovolit vlastní bydlení. To by ale nebyl ten zásadní problém. Problém je v tom, že se mnou pořád jednají, jako kdyby mi bylo deset. Já vím, že to se mnou myslí dobře, ale v určitých situacích to vážně přehánějí. Vypěstovala jsem si v sobě strach a úzkost a i když jdu třeba jen s kamarádkou na kafe, mám tendenci neustále se rodičů ptát, zdali můžu, a mám obavy z toho, že mě nepustí. Vím, že je to hloupost, žádat v mém věku o svolení, ale nemůžu si pomoci. Mám strach se jim s čímkoliv svěřit, říct jim o svých problémech atd. O nic se nezajímají, i když je třeba chci požádat o radu atd. Jakmile se však něco zásadnějšího stane, okamžitě začnou vyvádět. Potom se to zase uklidní, a tak pořád dokola. Nedávno mi můj přítel sdělil, že by se mnou chtěl jet na dovolenou do JAR. O příteli jsem se jim zmínila, ale reakce byla taková, že mi to s ním stejně nevyjde – vlastně ho vůbec neznají a ani o to nejeví zájem. Už skoro týden nespím a mám hrůzu z toho, jak jim tuto zprávu sdělit. Opět mám v sobě nějaký blok, který mi brání říct: „Jedu na dovolenou.“ Už slyším řeči typu, že je to velká dálka a co když se mi něco stane …. Mám jim sdělit hotovou věc ? Nebo je postupně připravovat ? Moc času nezbývá. Taky mě trápí obava, co na to řekne přítel, pokud nikam nepojedu. Vše potřebné zařídí (letenky …) a potom nic z toho ? Připadala bych si jako podrazačka. Děkuji.