Starší dotaz #1949

Dobrý den, prožíváme velkou manželskou krizi,ale rozvádět se nechci. Jen si nevím rady. Díky manželově naivitě a důvěřivosti(podepsal kamarádovi ručení a mě o tom neřekl) jsme se dostali do velkých finančních problémů. Byla i exekuce na dům,tu se nám podařilo odvrátit zaplacením 750tis Kč,které jsme si museli půjčit. Takže minimálně 10 let budeme splácet peníze,které jsme mohli dát na opravu domu,protože tu by nutně potřeboval. Je mi z toho hořko, přesto jsem si řekla,že to manžel neudělal úmyslně a že s ním zůstanu,taky máme kromě syna (27) nezaopatřenou dceru (17) která velmi dobře studuje a tak bude ještě dlouho potřebovat zázemí. I když se na manžela zlobím, nevyčítám, nepřipomínám mu co udělal a snažím se s ním jednat hezky,jen s ním nespím(asi půl roku)to nějak nemohu. V podstatě jsem se 3 roky snažila před rodinou i před dětmi chovat jakoby se nic nedělo,i když všichni věděli,že se něco děje,dodnes nevědí jak moc jsme se museli zadlužit a jak vážné to bylo. Myslela jsem si,že se mi uleví,když už nebudu usínat s pocitem beznaděje a starostí,kam se s dětmi vrtnu až nám seberou střechu nad hlavou. Neulevilo. Manžel se mnou nemluví a když už promluví, vyčítá mi,že nechci sex,obviňuje mne,že někoho mám,kritizuje moje jídlo,moje obleční.. Chová se jako to nebyl on,kdo má máslo na hlavě,ale já. Asi jsem naivní,ale čekala jsem alespoň malou omluvu a spíš bych potřebovala pevnou náruč než výčitky všeho druhu. Ale ani jednou neřekl promiň. Je mi tak smutno. Potřebovala bych nějaký záchytný bod. Zatím mě drží nad vodou děti,ale nevím jestli to takhle vydřím alespoň do doby než dcera dostuduje. Už je toho na mě nějak moc, připadám si strašně unavená,smutná a nešťastná. Přitom jsem od přírody veselý a optimistický člověk,ale mám strach,že to už nikdy nebudu. Nejhorší na tom všem je,že s ním neumím mluvit, sedíme vedle sebe a mlčíme,ani jeden nezačne. Vlastně to tak bylo vždycky, takže jsem nakonec musela první promluvit já,pak už jsme to nějak zvládli. Nikdy jsme se nehádali, možná proto,že já na jeho útoky neodpovídám,nemůžu,rozbrečela bych se. Jak se mám odrazit od pomyslného dna, jak zase začít žít? Protože poslední tři roky jsem nějak přežila,ale nežila. Moc vám děkuji za případnou odpověď Jana