Starší dotaz #1976

Dobrý den, mám jeden problém, který mě hodně trápí a byla bych velmi ráda, kdybyste mi napsala Váš názor. Bude mi 20 let a poslední dobou mě velmi trápí jeden problém, se kterým si nevím rady. Už odmala jsem velmi introvertní povahy a i maličkosti mě dokáží pořádně vykolejit. Kolektivů jsem se vždycky spíše stranila a s kluky byla pro mě komunikace vždy ještě složitější – dokonce jsem se jí možná i trochu vyhýbala. Většinu času jsem trávila s kamarádkami, a tak je tomu vlastně doteď. Doposud jsem žádného přítele ještě neměla, ale nějak mě to netrápilo. Teď mi však poslední dobou běhají v hlavě myšlenky, zda mě vůbec přitahují kluci. Mám pocit, že se mi kluci vždycky líbili – do žádného jsem nebyla úplně zblázněná, ale že bych myslela na nějakou holku, to asi ne. To až teď, když jsem nad tím tak začala hodně přemýšlet, tak sama vlastně nedokážu určit, co se mi líbí. Jsem tím úplně posedlá – této dotěrné myšlenky se nedokážu zbavit a hodně mě trápí, protože ji mám hlavě takřka pořád. Sama mám pocit, že jsem se od té doby, co jsem se v tom začala hloubat a pochybovat, koukám spíš po holkách (doufám, že je to jenom v mé zabedněné hlavě a myslím, že si to někdy až hodně namlouvám a možná ze sebe dělám něco, co snad nejsem). Nevím si rady, ale myšlenka, že bych byla jiná, mě opravdu hodně děsí. Jak už jsem výše psala, myšlenky, které se chytnu – ačkoli je to kolikrát úplný nesmysl, se nedokážu zbavit a často si namlouvám i něco, co není pravda. Zajímalo by mě, jestli je to pouze nějaká "opožděná puberta" nebo jsem ještě prostě nedospěla, ale každopádně mě to čím dál více trápí. Chtěla bych vědět, jestli jsou takovéto pocity typické nebo obvyklé v mém věku – respektive zda se vůbec stává, že si někdo není jistý ve své sexuální orientaci. Mám strach, že nebudu schopná začít nějaký vztah, protože ten pocit, že jej ještě nepotřebuji, mě opravdu hodně trápí. Jednou jsem také četla, že je možné, že člověka přitahuje stejné pohlaví v důsledku toho, že své tělo (tedy tělo stejného pohlaví) zná lépe, než tělo opačného. Muži jsou pro mě opravdu "španělskou vesnicí", na základní škole jsem kamaráda neměla ani jednoho, pak jsem nastoupila na školu, kam chodí převážně dívky – u nás ve třídě nebyl ani jeden hoch. Celé 4 roky jsem se prakticky neustále učila – v ohledu školy jsem dost cílevědomá a důsledná (vždy mi šlo o výborný prospěch) a neshledávala jsem potřebu jít do společnosti. Chtěla bych se zeptat, jestli se tento můj postoj časem změní – jsem zatím nedozrálá – nebo tomu tak bude vždycky. Opravdu bych chtěla být jako ostatní. Neustále přemýšlím nad svojí sexuální orientací a mám pocit, že se ve mě vytvořil nějaký negativní blok. Do společnosti se mi chce čím dál méně – prakticky se jí vyhýbám. Tato nejistota je mi překážkou, protože když hovořím se stejným pohlavím, mám strach abych se nezamilovala, a když hovořím s opačným pohlavím, tak jako by přede mnou pořád stála ta nejistota (tyto negativní myšlenky), nedokáži se tedy uvolnit. Prožívám intenzivní strach ze zjištění mé orientace, ale nedokáži proti těmto pocitům bojovat. Sama si myslím, že dokud nebudu schopná pochopit svoje pocity a emoce, nebudu schopná pochopit emoce svých blízkých a přátel. Děkuji za Váš názor a také za ochotu zamyslet se nad mým problémem, který mě neskutečně ovlivňuje.