Starší dotaz #2008

Dobrý den, chtěla bych Vás požádat o radu, momentálně prožívám to nejhorší období ve svém životě a nevím jak mám najít chuť dál žít. Ani nevím jak mám začít…Moji rodiče se v mých 12 letech rozváděli, byl to rozvod naprosto katastrofální, samé hádky a spory, majetek a o nás (mě a sestru) a o psychických nátlacích nemluvě. Vše nakonec dopadlo prodejem našeho domova a střídavou péčí, takže jsme se sestrou každý týden bydleli jinde, bylo nám líto rodičů a nechtěli jsem ani jednomu ublížit i přesto, že to pro nás bylo hodně těžké. Tahle to fungovalo nějaký ten rok, než se matka rozhodla změnit bydliště, sestra šla s matkou a já s otcem. O vycházení s nevlastním otcem ani moc hovořit nechci, zkrátka to nebyl náš táta a bylo mu jedno kolik ran a za co je dostaneme. Bylo to hrozné období, na rodinu jsem přestala věřit, byla jsem hrozně zklamaná a vždycky jsem si říkala, že takhle dopadnout nechci. V mých 15 letech jsem potkala mého nynějšího manžela (18 let), měla jsem pocit, že je to moje záchrana, s ním jsem postupně zapomněla na to zlé a moc jsem se do něho zamilovala, po 7 letech vztahu jsem se vzali, a po dalších 3 letech se nám narodila dcera. Měli jsem hezké manželství, občas nějaký spor, většinou se to týkalo sexu, manžel nemá tolik zájem a já jsem si připadala odstrčená a bylo mi smutno, ale snažili jsme se to řešit. Nic nám jinak nechybělo. Připadalo mi, že si rozumíme a jsme spolu šťastní. Stále jsem si říkala, jaké mám štěstí že jsem ho potkala. Ženit se chtěl manžel, já jsem na něj žádné nátlaky nevyvíjela, už vzhledem k rozvodu mých rodičů, jsem měla z manžeství strach a přála jsem si aby to bylo na celý život, ale myslela jsem si že mě miluje a já věděla že miluji jeho, tak nebylo co k řešení, vzali jsem se. Oba jsme chodili do práce a vedli v celku normální život. Já jsem pak o práci v rámci zrušení firmy přišla a tak na manželovo přání jsem otěhotněla, není to tak, že bych dítě nechtěla, ale tak vzhledem k mému věku bych klidně počkala, bylo mi 23 let. Věděla jsem jak by si manžel dítě přál a tak jsem se chtěla radovat s ním, otěhotněla jsem hned při prvním pokusu. Zhruba celé těhotenství jsem byla doma a dnes je dceři 1,5 roku. V období těhotenství, jsem měla pocit, že citově strádám, manžel se semnou nechtěl milovat, ale usuzovala jsem, že je to třeba ze strachu, aby miminku neublížil. Když se dcera narodila, trvalo docela dlouho něž se manželovi chtělo semnou mít sex, ale zvládli jsme to a vše se nějak urovnalo, ale cítila jsem se hodně opouštěná. Porod byl pro mě těžký, tak nějak jsem si připadala, že je to oběť pro naše stěští. Ta změna z práce na mateřskou pro mě byla těžká, snažila jsem se nedělat problémy, zvyknout si a těšit se z dcery, aby se manžel těšil domů a nemusel poslouchat ty ohrané řeči a přebalovaní a tak dále. Manžel stále chodí do stejné práce, povýšil a má toho hodně, často chodil pozdě domů, ale já jsem mu věřila a litovala ho, jak moc toho má. Před rokem se nám poštěstilo, a začali jsme stavět dům, byla jsem šťastná, že budeme mít jako rodina vetší prostor pro sebe, budeme mít zahradu, no prostě se budeme mít krásně. S domem přišlo hodně starostí, ve směs to vše padlo na manžela, jelikož já jako ženská cihlám a maltě moc nerozumím. Strašně jsem se těšila a každý večer jsem usínala s tím jaké to mám velké stěští, že mám tak bezva manžela, krásnou zdravou dceru a brzy i dům se zahradou. Prostě se můj sen o rodině naplnil. Občas jsem si říkala, že mám tak velké štěstí, že musí přijít zákonitě nějaká katastrofa, aby se vše vyrovnalo. Bohužel…přišla. Je to týden co jsem přišla na to, že je mi manžel nevěrný. Tahle skutečnost mě naprosto zničila. Tak moc jsem ho milovala, tak moc jsem mu věřila. Už dva měsíce jsem cítila, že se něco děje, byla jsem smutná a snažila se s manželem mluvit, on mi ale stále opakovat, že se nic neděje, že má jen hodně práce a ať jsem trpělivá. Měla jsem, ale pocit, že to není jen o práci…a moje pocity mě nikdy neklamou. Začalo to dopisováním smsek na které jsem přišla, žádnou z nich jsem nečetla jelikož, mi manžel stačil telefon vzít, pak se přiznal že si dopisuje s jednou ženou, ale nic víc, mluvili jsme o tom a manžel mi slíbil, že vše skončí, že pro něj to nemá žádný význam, že si ta žena našla jeho telefonní číslo a začala mu spát, seznámil je kolega při obědě, a tak jen odpisoval, prý mu nedošlo, že by o něho ta žena měla zájem. Druhý den, prý s tou ženou mluvil a řekl jí, že nemá o nic vážného zájem, že je ženatý a vše údajně ukončil. Bohužel jsem z něho cítila změnu chování, neustále si schovával telefony, náhle měnil chování, byl prostě jiný…Od té doby prožívám peklo. Manžel mě stále přesvědčoval, že by nás nikdy neohrozil, že nás miluje a ví co doma má, že by musel být blázen. Já to ale cítila jinak, ale i přesto jsem se od něj vždycky nechala na chvilku ujistit, že mluví pravdu, ale hlavně jsem si myslela, že když volí taková vážná slova, že snad nelže. Jenže jak šly dny dál, tak se stále čas od času něco objevilo, stále vycházely na povrch nějaké náznaky, jenže já něměla důkaz a tak bylo těžké manžela z něčeho obviňovat, vždy si našel nějakou výmluvu. Skoro každý jsem doma brečela, vysvětlovala mu, jak moc mě bolí jeho chování, že si jím nejsem jistá. Má slova a moje pocity vždy vyslechl a opakoval stále dokola to své a prosil o trpělivost, že má hodně práce a nás dvou se to vůbec netýká. Odjeli jsem spolu na dovolenou, myslela jsem si že si tam opět dokážeme najít společnou řeč, místo toho jsem tam našla důkaz, že má manžel skutečně milenku. Postupně odkrývám milion lží a dozvídám se jak vše skutečně bylo…že pracovní cesty nebyli pracovní, že pauzy na oběd sloužili k souložení v bytě jejích rodičů, pozdní příchody domů nebyli z pracovního vytížení…a mnoho dalšího strašného, co mě naprosto ničí… Jsem životem tak strašně zklamaná, člověk, kterého jsem milovala nadevše, mi ublížil jak nikdy nikdo. Bolí mě moc, že manžel měl mnoho šancí poměr ukončit, když věděl, že něco tuším, ale neudělal to a ani trochu mu mě nebylo líto, když jsem před ním břečela a říkala mu moje pocity a trápení. Stále si jen vymýšlel, jen proto, že v tom chtěl pokračovat. Nechápu, jak mi mohl tak moc ublížit, nevěřím tomu že mě mohl milovat. Například trávil noc u ní, a mě posílal smsku, jak mě moc miluje, jak mu chybím a že se těší na krásný víkend. Když jsem od manžela odešla, poměr ukončil a snaží se vše urovnat, jenže já jsem z něho, tak zklamaná a mám hrozný strach si ho k sobě zase pustit, jelikož mu nemůžu už nic věřit, bojím se že mi jen zase bude lhát a že mě nemiluje. Stále si jen opakuju, jak byl schopný tohle udělat, jak to dokázal, že mě nemohl milovat. Trpím depresemi, nemůžu jíst, když spím, zdají se mi hrozné sny, ráno vstávám a přeju si umřít, tak střašně mě to vzalo chuť žít a zničilo všechny sny a naděje. Svou rodinu jsem milovala, dávala jí vše, miluju svou dceru a vždycky jsem si přála, aby žila v kompletní rodině, vzhledem k tomu co jsem si prožila já sama. Manžel stále bydlí s námi, jenže já nejsem schopná se od toho odpoutat a žít jako dřív, ten smutek a zklamání mě natolik pohltil, že nevím co dál…nevím jak mu mám odpustit. Budu vděčná, za Vaši radu. Děkuji