Starší dotaz #2211

Dobrý den, Obracím se na Vás s prosbou o názor. Vysvětlit situaci bude možná lehce komplikované. Navíc, je mi jasné, že vše, co sděluji, je pouze můj úhel pohledu, a tak se zde vytrácí i objektivní náhled. Bohužel osoba, o které bych ráda hovořila, se mnou ukončila veškerou komunikaci a není možné nikterak získat druhý pohled. Mám kamaráda, nebo měla jsem. Já jsem 22 letá a on 19 letý. Nemohu zde vypisovat všechny okolnosti, jelikož by z toho byla slohová práce. Ale uvědomuji si, že vše hraje svou roli, pokusím se tedy říct základní informace. Seznámili jsme se skrz web společně s jeho kamarádem. Později jsme kruh rozšířili ještě o dalšího hocha, dnes je nás celkem pět. Všichni hoši jsou mladší. Nezůstali jsme jen u skype komunikace, ale několikrát jsme společně strávili den, obvykle v místě jejich bydliště, dvakrát u mne. Naše přátelství se prohloubilo a přirostli jsme si k srdci. Před několika měsíci jsem pravděpodobně udělala zásadní chybu, když jsem hochy opustila se slovy, že si nejsem jistá, kolik dobrého jim mohu předat, a jelikož jako nejstarší nechci přistupovat nezodpovědně, tak se na čas stáhnu, abych o tom mohla přemýšlet. Následovala vlna proseb, kdy hoši tento fakt nechtěli přijmout. Přiznávám, že i já jsem byla nešťastná z odloučení. Vrátila jsem se. Bylo však pochopitelné, že se ode mne čekalo nějaké vyjádření. Snažila jsem se vysvětlit, jak věci vidím já (ano, velmi subjektivní). Vznikl prostor k volnému projevu na toto téma a sesypala se na mne vlna nadávek a nesouhlasu. Rozumím tomu, vím, že se báli a nechtěli přijít o naše společné přátelství. Proto jsem to mlčky vzala, jako přirozenou reakci či obranu. Hádali jsme se i před tímto incidentem, po mém návratu také. Časem jsem udělala rozhodnutí, že lidi v bázi příliš nezměníme, ale můžeme změnit svůj přístup. Proto jsem přijala věci, jaké jsou a začala je brát se vším, co přicházelo. Dále jsem vyjadřovala svá stanoviska a snažila se předávat všechno, co považuji za dobré. Hoch, o kterého mi zde jde unikát, ostatně jako každý. Je zde několik faktů, které je asi dobré říct. Zhruba v deseti letech přišel o svého otce (smrt). Navíc bych řekla, že ztrát v rodině měli víc. Strýc, babička, pes. Konstatovala bych, že nejspíš nebyl postaven do role otce, má staršího bratra. O dalších partnerstvích matky nevím, ale v domácnosti další muž nežije. S hochem jsme poslední měsíce často trávili na skypu písemnou komunikaci. Řešili jsme spoustu věcí, ale tady zapírat nemá smysl. Velká spousta těch věcí měla zvláštní charakter. Špatně se to vysvětluje. Já i on jsme laděni tak, že věříme a asi i chceme věřit, že věci kolem nás jsou velké a je dobré mít oči, mysl i srdce otevřené. Z toho, co jsem zjistila, nyní vím, že tento druh debat vedl pouze se mnou. Řekněme, že mnohokrát to byly debaty plné bytostí, které v běžném světě neexistují, debaty na téma elementů, smyslu existence, přijímáni světa… Přiznávám se, že mnohokrát jsem plně nerozuměla obsahu jeho vět, pátrala jsem. Mnohdy to bylo zbytečné, protože se trochu obávám, že je to člověk zahleděný do své pravdy, do světa, kterému věří, je tajnůstkař a myslím, že se mu líbí působit tajemně a vševědoucně. Je pevně přesvědčen o svých pravdách a nejspíš si tím vytváří zdi, které ho chrání. Mnohokrát jsem byla nařčena, že nerozumím tomu, co říká. Subjektivně bych podotkla, že mnohdy jsem i chápala, ale nechtěl to vidět. Později se začalo stávat koloritem naši konverzace prohlášení „raději budu mlčet“. Pak následovalo mé motivování, aby tak nečinil, že tím se nic nevyřeší. Vztah byl jako na horské dráze. Jednou jsem ze svých úst vypustila, že třeba jsem omezená, ale chci pochopit a najít cestu. Často si protiřečil, když jsem vyrokovala se smysluplným argumentem, stáhl se, jelikož byl zahnán do kouta. Několikrát jsem jej postavila před dotaz, zda o Naše přátelství stojí, ale odpověď nikdy nebyla jasná, ač vnitřně cítím, že ano, tak potřeba být dobýván a tajemný zvítězila. Vše se rozpadlo dva dny zpět, kdy se on a ještě další klučina rozhodli, že bude dobré mít nějaký společný symbol, který budeme nosit. Jsem vůči tomu chápavá, jelikož rozumím potřebě se někam začlenit, získat jakousi identitu i pocit ochrany, který jedinec získává příslušenstvím v určité skupině. Nemluvě o pocitu výjimečnosti, že každý do skupiny patřit nemůže. Hoch sestavil několik symbolů. Vím, že se snažil, vím, že to byla jeho práce, ale já jsem prostě musela konstatovat, že symbol klidně nosit budu, ale pouze tehdy, pokud se za něj mohu postavit a hájit jej. Načež následovalo jeho zdlouhavé vysvětlování, že ničemu nerozumím, a že ty symboly mají význam atd. Pak mi řekl, že už mne nikdy nebude zatěžovat ničím, co bych nepřijala, a omezil diskuzi na téma počasí. Ať jsem se snažila vysvětlovat, jak jsem mohla, neprošlo to. Dramaticky se rozloučil a smazal mne ze všech společných kontaktů. Myslím, že by bylo dobré říct, že má velká vina tkví v mém prvním odchodu, tehdy mi řekl, že se přede mnou zavřel a cestu dovnitř budu hledat jen složitě, totéž si myslím, že se stalo i podruhé s jeho výše uvedeným konstatováním. Subjektivně si myslím, že je to sebestředný člověk, někdo, kdo si vybudoval určitou image tajemného člověka, občasně i manipulátor. Pro mne je to však i přítel, rozhodla jsem se jej přijmout a mít ráda i za těchto okolností. Dal mi mnoho dobrých impulsů. Neodmyslitelně se otiskl do mého srdce. Za sebe myslím, že také není šťastný, ale holt síla identity a image je prokletí. Jsem odhodlaná čekat a být zde, pokud se bude chtít vrátit. Nejsem plná zášti, spíše pro mne pochopitelného žalu. Nedokázala jsem najít cestu, nedokázala jsem to ukočírovat. Mrzí mne, že jsem neuspěla, ale mnohém více ztráta. Zde se na Vás obracím s prosbou o názor. Zda je vůbec tato situace zachranitelná? Jakou strategii zvolit? Jak komunikovat? Jak dlouho čekat? Obvykle dokážu nalézat řešení a úspěšně je aplikovat, ale tentokrát se cítím podivně bezradná a potřebuji zevní názor, nadhled. Děkuji mnohokrát za jakýkoli postřeh. Lea