Starší dotaz #2222

Dobrý den, obracím se na Vás ještě jednou. Navrhla jste otázky, a ano, měla bych si je položit. Co chci zachránit? Sebe? Jeho? Je to od Vás dobrý postřeh, nepopírám, že na těch slovech je kus pravdy. Pokud cítím, že jsem neuspěla já, tak ano. Je tedy pravděpodobně, že průběh vztahu pro mne může znamenat jakousi odezvu toho, jakým jsem člověkem. Ale to je přeci přirozená zpětná vazba. Není mi jedno, jakým jsem člověkem. Problém v mnoha vztazích a u mnoha lidí je možná ten, že často míváme více chladné srdce a horkou hlavu, místo srdce hřejivého a hlavy chladné… Ani nepopírám, že jsem u sebe párkrát narazila na situaci, kdy jsem si musela položit otázku, zda netrpím „spasitelským komplexem“. Na druhou stranu, když o tom přemýšlím, tak myslím, že spíše bych si přála vidět rozvoj Jeho osobnosti. Chtěla bych být součástí toho celého v rámci rozvoje Našeho přátelství. Ale, spíš je možná lepší, pokud ta skutečná touha po růstu vychází z člověka samotného. Je pak jakousi stvrzenkou a oporou pro člověka samotného. Zda chci být součástí té strategie? Ano chci, nedomnívám se, že se věci budou nějak hýbat, když já budu sedět a jen koukat. Věřím, že skutečnou hnací silou tohoto světa jsme zrovna my lidé. Ano, ten vztah není jen o mně nebo o něm, je o Nás. Proto bych měla být součástí. Stejně tak si i uvědomuji, že vztah je interakční dyáda, triáda, atd. Jenže jen těžko mohu popřít, že v tomto vztahu jsem zrovna já, ta která je starší. Nejmenší věkový rozdíl v Naší skupině, je skutečně mezi mnou a tímto chlapcem. Ale jsou mezi námi téměř čtyři roky. Jeden řekne, to není žádný problém. Ale kdo z nás by jen tak zahodil 4 roky života? Každý, osobně, tento čas prožijeme. I během jednoho roku se můžeme naučit tolik věcí. Ten čas neplynul mimo nás, ale my jsme byli jeho přímou součástí. Každý ten den jsme nějak mysleli, museli vykonat různá rozhodnutí, později třeba nést následky. V tomto čase jsme nebyli mimo, ale stávali jsme se součástí různých sociálních vztahů. Tím chci říct, že rozdíl to je. Možná i proto pořád cítím, že jsem to mohla kočírovat lépe já. Zkusila jsem mu tedy položit otázku, zda mohu udělat něco pro Náš vztah. Zde je odpověď: „Ano, můžeš … zapomenout a nechat čas časem.“ Jenže já se trochu obávám, že Čas spíše naučí, jak žít bez toho druhého. Přinese jakési otupění a ukáže, že to lze. Myslím, že čas a odloučení nám neukazuje, jak milovat druhé, jak k nim najít cestu… Nyní možná jednoho napadne, zda tedy opravdu není lepší situaci přijmout a prostě se smířit s tím, že to tentokrát nevyšlo. Ale nějak cítím, že v mém životě není místo na „ zapomenout na přítele“. Nejsem tak bláhová, abych si myslela, že dokážu růst jen sama na sobě. Myslím, že všechno, co umím, mne naučili druzí. Na rozličné věci si přijdeme v kontaktu s druhými, ale i v tichu. Obojí je zapotřebí. Ale možná už taky přišel čas, abych i já začala druhým dávat to, co oni investovali do mne. Věřím, že cestu lze nalézt, ale teď a tady to prostě nějak nefunguje. Proto prosím ještě jednou o jakýkoli postřeh, podnět, impuls. Děkuji Vám mnohokrát. Lea