Starší dotaz #2274

Dobrý den Momentálně jsme s manželem v – pro nás – neřešitelné situaci. Jsme spolu zhruba 5 let, pro oba je to druhé manželství, máme společné zájmy, máme se rádi. Žijí s námi mé dvě děti – 8 a 17 let, se svými dětmi se manžel nestýká, tam jsou vztahy komplikované. Manžel žije na „chalupě“, je velmi šikovný a pracovitý, má rád všude pořádek, „chalupa“ je plnohodnotný dům, kde jsme moc rádi a kde je vše vyloženě „vymazlené“. Já jsem přes týden s dětmi v Praze, kde pracuji. S manželem se vídáme často, pracovně je zhruba dvakrát týdně v Praze, já jezdím na víkendy na chalupu. Finance máme oddělené, po počátečních problémech „kdo bude co platit“ se to ustálilo a více-méně funguje. V létě bude dcera plnoletá, mám v plánu se se synem přestěhovat za mužem. Syn navštěvuje poradnu, je hodně hyperaktivní, má poruchy se soustředěním, ve škole má asistentku, jeho výchova je velmi náročná. Naše soužití na chalupě je čím dál tím větší problém. Manžel je trošku cholerik, léčí se s vysokým tlakem, těžce snáší každý drobek, papírek od bonbonu apod., hodně často křičí, mám pocit, že žijeme od scény ke scéně, bohužel, i když se opravdu snažíme, ani já, ani dcera nedokážeme dělat vše tak, aby to bylo v pořádku, syn už vůbec. Hádky těžko snáším, faktem je, že v devadesáti procentech má manžel pravdu. Jeho urážky a „pruzení“ už jsou na mne ale moc. V klidu to řešit nedokážeme a dle muže to ani nejde.. Dětí se zastávám, obě už se snaží manželovi vyhýbat. Na druhou stranu podnikáme spoustu sportovních aktivit, kde se manžel dětem skvěle věnuje, naučil syna lyžovat, bruslit, lezeme po skalách apod. Pokud nejsme na „vymazlené“ chalupě, kde pořád všichni všechno jen ničíme, jsme šťastný pár. Marka (manžela) mám moc ráda a ráda bych s ním žila. I on chce, abychom žili už konečně spolu. Pro syna bude přestěhování na vesnici přínos – je velmi živý v potřebuje „lítat“ venku, nemluvě o zdravotních aspektech. Tolerance za strany manžela je ale čím dál menší, obzvlášť, když je unavený, zkusit to brát s humorem nedokáže (výchova syna je občas „infarktová“ a on pevnou ruku opravdu potřebuje, já dostatečně důsledná nejsem – „radši to uklidím sama a potichu, ať je klid“) Momentálně s manželem nemluvíme – po víkendových scénách, kdy dcera nechala otevřené dveře ke králíkům a zariskovala jejich zakousnutí naším praštěným psem, syn si neuklidil brusle kam měl (a ještě byl „chytrý“) a já vylila čaj ( a neutřela všechno pořádně hned) – manžel už příliš seřval mne i děti a použil takové výrazy, že přes to „nejede vlak“. Je býk a mluvit spolu tedy nebudeme asi hodně dlouho. (sice je ticho, ale atmosféra taky nic moc..) Pokud manžel bude dál řešit vše křikem, za prvé bude mít problémy s tlakem čím dál větší, za druhé vytváří atmosféru, ve které nedokážu žít ani já, ani děti. Křik a scény se stupňují, mám trochu obavy, kde to může končit (buď Marka trefí šlak nebo malého nebo mne jednou přerazí). Je pravda, že se bojím je nechávat spolu samotné, což by po mém přestěhování byl výrazný problém, do práce bych musela dojíždět do Prahy. Prosím o radu, jinak je náš vztah moc hezký a chyba je možná opravdu v nás, manžel toho má v práci hodně a po nás nechce nic nestandardního. Radě či případně návštěvě poradny by byl určitě přístupný, stejně tak i já, zachování a zlepšení vztahu je zájmem nás obou. Když o tom spolu o tom mluvíme, já prosím o toleranci a méně stresu, on prosí o mou důslednost při výchově syna a „neničení věcí“, oba druhého chápeme, „neničení věcí“ a dodržování pravidel na chalupě ale reálně uhlídat nezvládám a on nezvládá křik a stres. Těžce se žije oběma. Takže se obloukem vracím k naší neřešitelné situaci, kterou oba vyřešit chceme a neumíme. Prosím o radu a pomoc, než se to zvrtne do něčeho, co už půjde těžko vrátit.