Starší dotaz #2289

Dobrý den, mám dost velký problém sama se sebou. Jsem rok rozvedená, mám dvě malé děti, manželství jsem ukončila já, protože se manžel nechoval hezky a navrch se mi naprosto hloupě povedlo zamilovat se do ženatého muže. Dnes se za to stydím a ten vztah jsem ukončila dřív, než začal. Měla jsem kamaráda, kterému jsem se svěřovala a po čase s ním i začala žít. Až doposud zní všehno dobře. Jenomže já mám bohužel tendence si věci kompenzovat alkoholem. Ne často a ne denně, ale jednou za čas, zato pořádně. Opravdu nevím, co s tím. Přítel mě odnaučil kupovat si alkohol pokaždé, když mám problém, ale sem tam vyrazím ještě s kamarádkama a vždyvcky se to zvrtne. Proto mě přítel nechce pouštět ven. Přítele miluji, i když..moje matka tvrdí, že jí zamilovaná nepřipadám. Je to asi tím, že má dceru z prvního manžekství, třináctiletou puberťačku, která dělá všechno proto, abysme se hádali. Bohužel mu už zničila i předchozí vztah s minulou přítelkyní. Bydlíme u mě v bytě, byla u nás každý druhý víkend, pak už to nešlo vydržet. Naschvály, dohady s mými dětmi, pořád nám říkala, že je nejlepší a my jsme nic. Nakonec k nám moc nejezdí. Jenomže chcceme stavět dům. Malou roubenku, po které toužíme oba. A já se bojím, že návštěvy dcery budou víc než časté. V poslední době se pořád hádáme a mě se přítel začal znechucovat. Přitom on je úžasný a nic nedělá špatně. Štve mě na něm, že moc nebere mého syna. Je to sice takový malý pětiletý mezek, ale je můj. Od školky, kde se znelíbil učitelce, protože byl divoký, nás poslali do psychologické poradny. Tam mi řekli, že bude mentálně retardovaný a to těžce a nebude se schopen o sebe postarat. Nevzdala jsem to a zašla na neurologii, k dětské doktorce a na kompletní psychologické vyšetření. Nakonec se ukázalo, že synek je normální a že paní, která mi tyhle věci řekla, vlastně nebyla ani psycholožka, ale nějaká pedagogická poradkyně. To jen proto, abych nastínila, proč na synka tak trpím. Jako každou mámu mě to zraňuje. Přítelovi vadí, že je synek neposedný. Jenomže je mu pět. Disciplínu má a já dělám vše proto, aby se rozvíjel. Na druhou stranu cítím výčitky protože vím, že sama nedokážu přijmout jeho dceru. Připadá mi, že ji maminka proti nám očkuje. A já nebyla příčinou rozchodu. V době, kdy jsme se poznali, už byli šest let od sebe. Maminka tehdy z rodiny odešla, přítel se staral sám. Později se domluvili, že maminka bude mít dceru přes týden, přítel víkendy. Teď bývá u babičky a dědečka, kteří ji dost rozmazlují. Takže když přijede k nám, stojí to za to. Nevím, co se se mnou děje. Měla bych být šťastná, ale nejsem. Dnes jsem náhodou zabrouzdala na internetu a dostala se k tématu, kolik by měl přítel přispívat na domácnost. Dává mi dva tisíce, nájem stojískoro devět. Sem tam nakoupí. Přítel mi přišel na to, co jsem četla a docela mi vyčinil. Pak mi vrazil do ruky peníze a já si připadala jako hyena. Vzbudilo to ve mě další pocit odcizení. Peníze jsem mu vrátila. Vím, že děti jsou moje a musím se o ně starat já. Je ale pravda, že mě dost mrzí jedna věc. Kdykoliv někam jedeme, on nás odveze. Ale veškeré výlohy platím já. A těch peněz také moc není.Pak si ale řeknu, že to vlastně není jeho problém a stydím se sama za sebe. Já vlastně nevím co chci a neumím definovat proč. Ráda bycvh přišla na to, jak najít nějakou cestu sama k sobě. Myslím, že jádro problému je ve mně samé, v tom jak se nenávidím a že neumím projevovat svoje potřeby a emoce a radši je v sobě dusím. A to právě odpadá, když se trochu napiju. Objednala jsem se ke kinezioložce, i když nevím, jestli mi to pomůže. Ráda bych k sobě našla cestu a nedávsala tak příklad dceři, která začíná být mojí kopií. Jsem nevyrovnaná a zralá pro psychoologa, a proto vlastně píšu:-( Myslíte, že mi můžete poradit jak začít? S přáním příjemného dne Veronika