Starší dotaz #2380

Dobrý den, je mi 18 let a poslední dobou mám problém se sebevědomím. Nejsem ale nějaké šedá myš, to vůbec ne. Já o sobě vím, že jsem pěkná a chytrá. Chodím na osmileté gymnázium a za měsíc budu skládat zkoušky FCE, takže myslím, že i nějaká inteligence by tam být mohla ;D Chodím hezky oblékaná a klukům se taky líbím. Ten problém bych chtěla řešit, ale nemoho přijít na ten správný zpúsob.. Myslím si, že to v tom má roli několik faktorů. Bydlím s nevlastním otcem a jak to tak bývá, nemáme zrovna nejlepší vztah. Není den kdy mi něco nevyčetl, není den, kdy bych něco neudělala špatně, mohou to být i maličkosti.."moje názorymohla bych o tom samozřejmě vyprávět dlouho, ale myslím, že si umíte představit tuto situaci.. S tím se táhne další problém(tedy myslím, že je kvůli tomu..). Snažím se, aby na mě nic nikdo nepoznal. Jenže občas to nejde a já prostě zůstanu koukat do blba. Pak se mi někdo začne smát a co si asi tak myslí, že.. že jsem úplně mimo. I učitelé mě několikrát napomenuli. A teď si jakoby na to u mě ti lidé už zvykli. Jenže oni nevědí, že mám nějaký problém, prostě si myslí, že si asi žiju v nějakym svym světě nebo já nevím. A pak třeba chci říct nějaký svůj názor..názor, o kterým si myslím, že je fakt dobrej, ale bojím se. Řeknu si: vždyť ti lidé mě maj za někoho kdo je občas úplně mimo a já nemam na to ho třeba říct. Přitom když jsme třeba venku s kámoškama a před těma nemám problém názory říkat, vidím, že jsem jedna z těch jejíž názory jsou fakt rozumný a maj hlavu a patu… Vždycky si říkám jak úžasná bych mohla být, kdyby se třeba máma s tátou nerozvedli… Co by jste mi, prosím, poradili? Děkuji moc.