Starší dotaz #2413

Dobrý den, 6.května mi zemřel manžel. 11 dní po operaci, den před propuštěním do domácího léčení zemřel v noci na masivní plicní embolii. Nedožitých 55 let. Mně bylo v lednu 50. Já se s tím nějakým způsobem snažím srovnat, ale problém mám s našim 10-ti letým klukem. Je to chytrý, ale příliš empatický klučina. A já ve snaze "uchránit" ho všech nepříjemných "zážitků" jsem ho po úmrtí manžela (bez toho, aby syn věděl co se stalo) poslala na tři dny na chatu. Pak jsem mu skutečnost řekla, poplakali jsme si spolu, chvíli jsme si vykládali, na vše co chtěl jsem mu odpověděla. Syn se ptá na vše a na vše dostává odpověď přiměřeně věku. V den pohřbu jsem ho ráno poslala pryč a vrátil se večer. Taky věděl že je pohřeb. No a tu mám problém. Manžel mi hrozně moc chybí. Strašně. Naše manželství bylo spokojené, zvlášť po tom, co se nám v podstatě už ani nečekán narodil syn. Syn měl s tátou taky bezvadný vztah. Prostě myslím, že jsme fungovali spolu jako relativně spokojená rodinka. Průměrná. Teď po tom, co manžel zemřel syn se snad jednou či dvakrát za celou dobu zeptal na nějaké podrobnosti a …dost. Nic. Mám prostě pocit, že nechce brečet, abych nebrečela taky, mám pocit, že zaujal nějaký "ochranitelský" postoj. Ale to já nechci. Jo a nejsem ani nějaká plačka či typ člověka, který ochranitele potřebuje. Mám pocit, že syn si tuto hrůzu "neodtruchlilů a mám jenom strach, že by to na něm mohlo zanechat do budoucna nějaké psychické problémy. Vím že se vyjadřuji hrozně zmateně, nejsem si jista, zda mi odpovíte, ale byla bych ráda. Děkuji moc, Jana