Starší dotaz #2489

Dobrý den, mám podobný dotaz jako Nikcha z 14.5. Máme s manželem cca 1,5 syna a mezi námi stále častěji dochází k neshodám, nedorozuměním. Jsme spolu 8 let, 1rok manželé (33/34 let). Známe se od školy, zažili jsme spolu leccos, studovali, cestovali, navštěvovali obě rodiny,kvůli práci i rok bydleli každý jinde. Náš vztah ustál i mužovu nevěru, ke které v té době došlo. Snažila jsem se to řešit racionálně, on všeho litoval a měl strach že ho opustím. Naopak, zůstali jsme spolu, vyříkali si, že máme jeden druhého rádi a stojí za to to zkusit dál. Bohužel to někdy nestačí,nevěra se vyvalila ošlklivě a zlé bylo i následující. Ta "třetí" osoba, byla velice zlá starší žena, došla k nám několikrát večer domů, mluvila jsem s ní, tvrdila že s ním spí, že byla těhotná a potratila, mužovi vyhrožovala, že ho připraví o práci, znemožní v zaměstnání atd mnoho desítek sms a telefonů za večery. Problém byl v tom, že oba pracovali v jedné firmě, takže její výhružky se zdály reálné. On chtěl "vydržet", že to snad musí přestat, já jsem prudší, navrhovala jsem psychologa, policii, jít a promluvit s ní, s její dcerou, vyhrožovat právníkem. Hlavně mě ničilo nic nedělat a nebránit se jejím výpadům. Které vypukali když jsme se náhodou někde potkaly. Dohnalo mě to k tomu, že jsem se začalá bát chodit do některých částí města, muž nechtěl se mnou chodit ulicí, kde bylo sídlo firmy, ta čůza nás oba dokázala psychicky narušit. Já jsem pořád vymýšlela co bychom mohli dělat, muž to pořád tlumil že to přece nejde dělat z toho tyjátr, že jí to snad přestane bavit. Vydržela jsem dost, trvalo to cca půl roku, kdy jsme pochopili, že výhružky jsou plané, že na "zveřejnění" nemá. Přesto ještě ustál mnoho dlouhých hovorů k diplomce, se kterou jí slíbil pomoct, v té době už jsem byla těhotná, stejně ho ve firmě očerňovala, že je neschopnej. Cítila jsem, že už je muž nad věcí, co mi ale vadilo, bylo to, že v okamžiku když jsem otěhotněla, měla jsem pocit že budu středem jeho vesmíru, což taky bývalo, pokud nezavolala ona a nepotřebovala něco. To jsem pak stála dlouhé minuty na procházce venku a čekala až dotelefonuje. Vyhověl jí aby dala pokoj. A já to zas vydržela. Telefon se stal symbolem našeho prokletí. Po narození syna (s paní už roblémy nebyly) byl muž s námi měsíc doma, byly to krásné časy, a od nového roku nastoupil do nového zaměstnání. Lépe placené, lépe vyhovující jeho povaze a zkušenostem. Měl mou plnou podporu. Pracuje naplno, ještě soukromě k tomu, celý den je s telefonem, notebukem a jezdí. 3dny není doma, pak jo, ale pracuje, telefonuje. Od nástupu na MD a v téže době jeho nástupem na cestovní zaměstnání, se potýkám s propady nálad, nedostatkem energie, opuštěností. Vtrhla jsem do nové role – maminka a nezabydlela jsem se. Bydleli jsme ve městě, které bylo pro mne cizí, po roce kvůli mě, jsme se přestěhovali blíž mé rodině. Muž mi to zdůrazňuje, že kvuli mě, přece. Po půl roce jsem potkala dvě spolužačky, ale nedaří se mi navázat nějaký přátelský kontakt. Jsem VŠ s doktorátem, můj muž taky. Pracovala jsem jako vrchní inspektor, řídila skupinu lidí, neustále byla v kolotoči práce a informací. Byla jsem oblíbená, energická, přátelská, s pověstí "ta je dobrá" a "všechno jde, když se chce", kolegyně se mi občas svěřovaly i se soukromými problémy. Pracovala jsem častěji s muži či smíšeným kolektivem, vyhovovalo mito. Jedna z mála jsem obdržovala i prémie za výkon. S narozením syna se svět obrátil naruby. Denní náplň se změnila, zcvrkla do jídla, nádobí, prádla a zabavení dítěte. Připadám si zbytečná, nevyužitá. Strašně mi chybí s kým si popovídat. "maminky" které potkávám, řeší pro mě absurdní témata jako plíny, nočník, co dítě dělá nebo říká. Popovídám, ale je to prázdné a zase mizím, to mě nebaví. Synek je fajn, ale jsme spolu denodenně, často sami.Sehnala jsem si krátkou brigádu v oboru, která mi umožnila občas vypadnout z domova, ale mám problém s hlídáním. Neznám holku, která by MD prožívala jako já. Všechny jsou "šťastné a spokojené". Možná jsem příliš ambiciozní, přecitlivělá nebo nevím co, ale s během času uvadám, jsem unavená, bez nálady, bez úsměvu,bez energie, jen plním úkoly "musím nakoupit, musím vyprat, malej musí spát". Muž mi vyčte že se k němu ani nepřitulím a proč jsem taková protivná,já nechápavě koukám, nebo se rozbrečím, že mu na mě něco vadí. Když zkouším vylít svou nespokojenost já, neumím udržet téma, brečím a vyčítám. V sexu jsem méně citlivá, zřejmě po porodu, ale ani mentální vzrušivost(sledování erotiky)není co bývala. Jsem unavená.Čili, mám asi problém sama se sebou.Vlastně nevím co se mnou je, když se ptá ať mu to řeknu a co s tím budeme dělat, snažím se něco vymyslet ale moc se to nedaří. říkala jsem, co mi vadí, že spolu netrávíme čas jako partneři, jen jako rodiče. Načež se dozvím, že proto jsme se přece stěhovali sem, proč nedám kluka k babičce? Nojo. Takže za to vlastně můžu já. A proč on jednou nepřijde a neřekne "pěkně se oblíkni jdem do kina všechno je zařízené"? Začínáme žít vedle sebe, on má poct, že ho nevnímám, já mám pocit že mi nerozumí. Já mám pocit že se snažím, on má pocit že už ho nemám tolik ráda. Každou hádku rozdýchává 3 dny a nemůže usnout. Odnáší to náš náš vztah, pracně vybojovaný, muže mám ráda, ale veškerá vášeň do života těmi dohady někam mizí. Pomoc, mám strach že za to můžu já. Co s tím?