Starší dotaz #2610

Dobrý den, matka mě v dětství a pubertě fyzicky trestala. Měla cholerické záchvaty kdy křičela, bila mě opakovaně do hlavy (nikdy ne pěstí) a tahala mě za vlasy. Bila mě alespoň jednou týdně,od dětství asi do sedmnácti let. Podle mého názoru to nebyl adekvání trest – šlo např. o to, že jsem zkazila domácí úkol nebo jsem nalepila samolepku na naši novou lednici, v pubertě třeba proto, že jsem si neuklidila pokoj. Nikdy jsem ale neměla žádné fyzické stopy po trestu(např. modřiny). Vždycky po tom, co mě zbila jsem ji nenáviděla, pak jsme se usmířily, pak mě znovu zbila a takhle pořád dokola. K tomu mě v pubertě začala i trochu urážet a vysmívat se – např. že ještě nemám kluka, že nejsem dost temperamentní a cílevedomá. Myslím, že ji dodnes dost štve, že jsem povahově úplně jiná než ona. Na druhou stranu mě často chválila za dobré výsledky ve škole. S výjimkou fyzických trestů jsem měla hezké dětství. Proto se chci zeptat, jestli šlo tehdy ze strany mé matky o týrání. V mém dětství zdaleka nepřevažovalo jen to špatné, vím, že matka mě má v podstatě ráda, nebyla jsem typické týrané dítě s modřinami. Pravda ale je, že na to nemohu zapomenout a cítím to jako křivdu. Kdykoliv na to vzpomínám, neubráním se pláči. S matkou v současnosti celkem vycházím, ale chovám se k ní chladně – nedokážu se k ní chovat vřele a vlastně ani nechci. Proto by mě zajímal Váš názor – šlo o týrání nebo jsem prostě jen přecitlivělá a moc to zveličuji? Je možné, že moje sklony k depresím, extrémní introverze a nízké sebevědomí jsou následkem špatné výchovy?