Starší dotaz #2628

Dobrý den, je mi docela trapné o tom mluvit, ale už nevím jak s tím dál. Je mi 19 a dva roky mám přítele. Z toho rok spolu žijeme. Máme pěkný vztah, vše je fajn. Ale v momentě kdy se třeba pohádáme, a to kvůli úplné banality, jako bych to nebyla já. Spustím hysterický pláč a okamžitě mu začnu sprostě nadávat, urážet ho. Znám jeho slabiny a využívám jich. Taky se nezdráhám ho uhodit třeba i pěstmi a několikrát za sebou. Dokud mě nechytne tak že už nemůžu. A když mě pustí, vyjedu po něm znova a ještě víc. Nebo mu zarývám nehty do kůže.Pak si uvědomím co jsem udělala a začnu litovat. Můj pláč ještě zesílí a dožaduju se uklidňování. Přítel ale nechce protože se cítí dotčený. Říká že jsem skončila, že jsem to všechno zničila a já mám pocit, že mě jenom čím dál tím víc deptá. S dalším návalem pláče začnu hledat nějaké prášky které bych mohla spolykat. Vyhrožuju mu že mě bude mít na svědomí. Když mi tabletky schová, opět nejdu daleko pro pěsti a nadávky. Pak si uvědomím že ho miluju a žačnu to hystericky vykřikovat, že ho nechci ztratit že je moje všechno. Že ho nikdy nepustím. Přítel mě obejme ať se uklidním. Říká, že nikam nejde, že je tady semnou a že semnou zůstane. On pak usne a já celou noc nespim. Uvědomuju si co jsem to předváděla a nejraději bych si nafackovala. Vím že tohle není normální, ale opakuje se to téměř podle stejného scénáře při každé hádce. Nemám to komu říct. Nemám se komu svěřit. Každý by se mi jen vysmál a takové ponížení bych nesnesla. Když se s přítelem nehádáme, je vše v pořádku. Asi jsem psychicky labilní, nebo já nevím. Ale vím že ho miluju a nechtěla bych kvůli toho o něj přijít. Myslíte že se mi ještě dá pomoct? :( Poradte co mám dělat.