Starší dotaz #268

Dobrý den,asi bych měla nejdřív napsat že jsem si prošla jedním manželstvím s agresivním alkoholikem kde facky a psychický teror byly na denním pořádku, rok po rozvodu( trápení v tomto svazku bylo do té doby než děti odrostli,nechtěla jsem jim rozbíjet rodinu)jsem si našla přítele,byl o 16 let mladší,nepil ale bohužel facky a týrání mě dohnaly až k psychiatrovi a zkončila jsem na antidepresivech.Bylo to o to težší proto,že má rodina-bratr s rodinou a rodiče- mého mladšího přítele nevzali na vědomí a to ještě v době kdy ho ani neznali a i já o něm měla to nejlepší mínění. Jenže když jsem pak zůstala sama bez podpory rodiny on ,výborný manipulátor zjistil že jsem celkem lehce manipulovatelná a využil toho do poslední špetky.Byla jsem s ním 4 roky než jsem se po mém totálním rozpadu psychiky odhodlala jít pro radu k odborníkům. Po téhle zkušennosti jsem si řekla,že už nikdy žádnému chlapovi nedovolím aby mi ubližoval a stahla jsem se do mé ochranné ulity. Jenže člověk míní a život mění.Za rok po rozchodu jsem potkala človíčka který začal můj názor na mužské pohlaví radikálně měnit,jenže nebyla bych to já aby tam nebylo nějaké ale… Byl ženatý a řekl mi to na rovinu.Pak se stalo to co změnilo můj i jeho život. Přišla osudová láska. On je ženatý se ženou o 20 let starší, potomky spolu nemají a jejich vztah co se nejen sexu týče nefungoval už přes dva roky.Po necelých 2 měsících ji řekl že odchází a po jejích slovech že mě zabije ji zdělil,že kdybych to nebyla já tak on by stejně odešel protože v tom vztahu pokračovat nechce. Od té doby žijeme spolu.Pro mě je to jako procházka růžovým sadem,nikdy jsem něco tak krásného nezažila.Kazí mi to jen jedna věc a to je to co mě trápí. Zatím ještě nejsou rozvedení,společná firma a ještě nějaké restíky jak to tak bývá . A to je právě ten problém,manželka je človíček který hojně popíjí pivo,mluví jako dlaždič a když ji v hospodě někdo naštve tak mu jednoduše namlatí. A tak vesele chodí a pomlouvá mě,jeho i jejich firmu,chodí za mými kamarády a roznáší jed i u nich a ze všech stran poslouchám jak zmlátí i mě.Nejsem majetnická,nehodlám přítele vlastnit a hlavně se už nechci vdávat,ale pocit že ona bohužel na pomluvy i nadávky má zatím stále právo jelikož já jsem pořád JEN milenka jejího muže,přestože ten mě všude představuje jako přítelkyni,tak tenhle pocit mě dusí a to tak že si někdy říkám proč nemůžu mít nic alespon na chvíli normálně,proč musím mít pokaždé nějakou né zrovna moc slavnou vyjímku a v tu chvíli mívám chut zbalit se a utéct někam hodně daleko.Vím že mě stejně plno lidiček odsoudí,protože krást manžela se nemá,ale byla bych moc ráda,kdyby ti kteří nesoudí jen podle toho co je morální a přemýšlejí o životě,mi alespon napsali své názory.Děkuji.