Starší dotaz #2703

Dobry den, Je mi 19 let a přijde mi ,že můj život nemá smysl. V posledních čtyřech letech se mi do ničeho nechce.Když mám ráno vstát ,stojí mě to obrovské úsilí ,protože nevím ,o mám přes den dělat.Nejradši bych prospala celý den. Na základní škole jsem měla partu kamarádů, trávili jsme spolu každý den ve škole i mimo ni, postupně jsem si ,ale začala uvědomovat ,že si s těmi lidmi už nemám ,co říct.Bylo to jako ,kdyby se zasekli ve svých patnácti letech.Tak jsem se pomalu ,ale jistě začala odtrhávat od party a teď už se s nimi vídám jen vyjímečně nebo pokud se potkáme na ulici…Na střední škole jsem doufala ,že to bude jiné, protože si nerozumím moc se svými vrstevníky ,vyhlídka na to ,že tam budou starší a především nový spolužáci mě těšila.Opak je pravdou ,je to jako kdybych byla znovu na základní škole, nemám tam kamarády,protože si s nimi prostě nerozumím.Studuji obor , který mě nebaví,jsem celý den zavřená s lidmi ,kterým nerozumím.Tak jsem se začala uzavírat čím dál víc. Kromě školy nikam nechodím a do školy chodím velmi sporadicky za celé čtyři roky jsem neodchodila jeden týden cely,jsem stále jen doma a nechávám svůj život jen tak běžet , už čtyři roky. Nic nedělám a na nic nemám náladu.Sice doma nemám také co dělat, ale jsem tam radši než ve škole. A kdybych chtěla jít ven tak nemám s kým, všichni moji kamarádi se zajímají jen o to , aby šli do hospody a co nejrychleji se opili , já nepiji(z důvodu alkoholismu v rodině),Takže sedím je doma u počítače a dívám se dokola na filmy ,které jsem už viděla stokrát ,mám maturovat a ještě jsem pro to nic neudělala ,nedokážu se k tomu přinutit, citím se na vše sama, moje mamka je spíš jako kamarádka než rodič a moje pocity pokaždé zlehčuje a s tátou se vídám jen málo a ten se mnou o takových věcech nemluví.Příjde mi jako bych pořád čekala na něco ,ale ono to pořád nepřichází, tak se uchyluji ke své fantazii nebo spánku a nežiji dál. Přemýšlela jsem o návštěvě psychologa , ale vím ,že v naší rodině by mě pak nikdo nebral vážně. Prosím porad’te mi , co bych měla udělat ,abych si nenechala život „ protéct mezi prsty“.