Starší dotaz #277

Paní Magistro,mám takovýto problém.V 54 letech jsem se provdala za Čecha, žijícího v Německu a odstěhovala se za ním.Opustila jsem dobrou práci, svoji rodinu a všechny přátele.Vůbec jsem si tehdy neuvědomovala, jak mi to všechno bude chybět.Byla jsem hrozně zamilovaná.Do Čech jsme jezdili asi 4 x do roka.Měla jsem tam rodiče, sestru, dospělé dcery, jednu vnučku.Zpočátku jsem byla životem v Německu nadšená, ale začalo se mi hrozně stýskat.Kvůli jazykové barieře jsem neměla žádné přátele, stýkala jsem se jen s rodinami dvou manželových dospělých dcer.Z tohoto důvodu jsem také musela začít pracovat jako uklizečka, na práci v kanceláři jsem musela zapomenout.V 54 letech se už dost těžko učí cizí jazyk i když jsem se snažila.Dnes, když je mi 61 let už obstojně mluvím německy, ale na nějakou pracovní karieru je už pozdě.Mezi tím se mi v Čechách narodilo druhé vnouče.Ten nejkrásnější miminkovský a batolecí věk jsem si moc neužila, vždycky když jsme po 2-3 měsících přijeli, byl už zase o kus větší a jiný a na mě si vždycky musel chvíli zvykat a to už jsme zase jeli domů.V 59 letech jsem přestala ze zdravotních důvodů pracovat a zůstala doma.Manžel pracuje celý týden od pondělí do soboty, od rána do večera.Myslela jsem, když jsem doma, mohu si zajet do Čech častěji než jednou za 2-3 měsíce.Ale to jsem narazila!Jeho názor byl, že když jsem se jednou za něj provdala,musím něco obětovat, nejezdit nikam bez něj, že mi musí stačit, když tam jedeme spolu.Zřídila jsem si internet, abych mohla děti a vnoučata vidět a slyšet alespoň přes Skype. Ale vyhrožuje, že mi počítač vyhodí z okna, že nám ten internet změnil život.Podotýkám, že zapínám počítač jen když je v práci.Večer, když je doma,ho mám vypnutý.A to i když se dívá celý večer na fotbal a já bych mohla koukat do počítače.Raději si čtu, aby byl klid.Kvůli internetu domácnost nezanedbávám!Vše vyvrcholilo, když se moje mladší dcera odstěhovala s manželem do Stuttgartu.Tam se jí mělo narodit první dítě.Protože oba mluví jen anglicky, německy se teprve učí, slíbila jsem jim, že přijedu k porodu, aby to měli v porodnici a potom první dny s miminkem doma snažší.Oznámila jsem to manželovi, ale opět jsem se se zlou potázala.Že to přeháním s tou pomocí dětem,že jsem na děti hrozně fixovaná atd.Přesto jsem k porodu jela, zažila jsem nádherný okamžik zrození a prvních 14 dní života mojí malé vnučky.Dcera byla hrozně ráda, že jsem s ní byla, zvláště když rodila v cizí zemi.Mezi tím můj muž obvolával všechny známé a příbuzné s tím, jak jsem ho zradila,co jsem mu provedla a že se se mnou rozvede.Denně mi k dceři volal a psychicky mě deptal.Když jsem se po 14 dnech vrátila, čekal s kyticí růží na nádraží s tím, jak mě miluje, ale když jsem mu řekla, že chci jednou za měsíc,za měsíc a půl, k dceři zajet a užít si vnučky jako miminka (je to od nás 200 km),začalo zase vyčítání, že jsem sobecká,hledím jenom na sebe a dělám si co chci.Vždycky, když chci manželovi oznámit,že pojedu za vnučkou, mám před tím žaludeční nervozu, nespím, co zase bude za vyčítání.Nechávám to na poslední chvíli před odjezdem.Objednal nás k psychologovi do Čech, asi ať nám dá rozhřešení, kdo má pravdu, ale odmítla jsem tam jet s tím, že mi nikdo nebude diktovat, jestli mohu jet za dětmi nebo ne.Ale asi jsem tam měla jet.Proto se teď obracím na vás s prosbou o názor, jestli jsem opravdu tak sobecká a fixovaná na svoji rodinu a musím se změnit, nebo se nemám nechat takhle citově vydírat.Ještě dodám, že s rodinami manželových dcer vycházím velmi dobře,občas hlídám jejich děti a jsou často našimi hosty, kdy nevím, co bych jim snesla a dělám to ráda.Manžel naopak rodinu mé mladší dcery ignoruje,vnučka jako kdyby neexistovala, nechce se podívat ani na její fotografii.Děkuji a zdravím Majka