Starší dotaz #2800

Dobrý den, obracím se na Vás s prosbou o pohled z venčí, protože já začínám propadat beznaději a nevím, jak situaci řešit. Jedná se o problém s oboustranným odcizením a nespokojeností v manželství na straně jedné a na straně druhé s "neomylnou pravdou" manžela. Manželé jsme krátce (1,5 roku). Manželství vzniklo po dvouletém vztahu. Máme roční dítě. Do toho stavíme (svépomoci), muž se stará o stávající firmu a buduje novou firmu. Máme toho tedy opravdu hodně a ani jeden nemůžeme počítat s pomocí toho druhého. Problém je, že jsme oba přetažení (každý jinak), náš vztah jde úplně bokem a spíše na sebe "štěkáme" nebo pro změnu vedeme tichou domácnost. Což asi v podobné situaci mnoho lidí. Největším kamenem úrazu jsou ale naše rozhovory o "zlepšení" situace. Muž je přesvědčen, že on dělá na 100% a už nemá žádný prostor pro záchranu vztahu, že to musím dělat já, protože na rozdíl od něho jen vařím, starám se o domácnost a dítě. Já jsem naopak přesvědčena, že máme nyní role sice rozdělené, ale v případě lásky to nemůže být postaveno pouze na mně. Že nemůžu "dávat", když nemám z čeho "brát". V tomto případě nejde jen o momentální situaci, ale o celkový postoj muže, kdy říká, že žena by se neměla rozmazlovat. Před ostatními sice dělá, že to říká s nadsázkou, ale nakonec se tak opravdu i chová, jen to v současné době obhajuje tím, že na to nemá na rozdíl ode mě prostor… A celý rozhovor se pokaždé stočí k tomu, že on vidí tu pravou realitu, kterou si já neumím "spočítat", a že on se mi to snaží vysvětlit a já to pořád nechápu, protože nejsem normální (nyní používá i slova magor). Tento problém ale nemám pouze já, ale všichni v okolí (rodina, kamarádi). Každý, kdo s ním nesouhlasí, vidí to jinak, tak tomu buď nerozumí nebo není normální. A tento postoj doprovází jakoukoliv neshodu. …Navrhovala jsem tedy poradnu, a to hlavně z důvodu, aby náš rozhovor neskončil opět s jeho pravdou, ale aby to někdo zkušený zkorigoval. Na což mi bylo odpovězeno, že klidně si tam můžu zajít já, ale on že to nepotřebuje (vidí to prostě tak, jak to opravdu je a změnit se musím já). Z tohoto přístupu jsem opravdu bezradná. Nyní je situace tak vyhrocená, že oba litujeme, že jsme se vzali a já přemýšlím, zda je pro syna lepší vyrůstat od malinka v neúplné nebo v nefungující rodině. Na druhou stranu ale člověk v sobě hledá nějakou naději a nechce to vzdát…Ale nevím, co si s postojem manžela počít. Nakonec je totiž původní problém, který jsme chtěli řešit zastíněn právě postojem manžela o pravdě, kdy on mi vše vysvětlil a tím pádem to uzavřel. Pro mě to ale uzavřeno není, protože se vlastně nic nevyřešilo a na tuto otevřenou věc se nabalují jen další a další pro mě otevřené a pro něho uzavřené problémy. Já jsem pak samozřejmě nešťastná a nespokojená a nemám ani sílu ani chuť k vytváření harmonického prostředí pro zlepšení vztahu, obzvlášť když od muže vím, že to má být pouze mým úkolem. A takto jsme v začarovaném kruhu, ze kterého se nemůžeme vymotat.