Starší dotaz #2849

Dobrý den, Je mi 28 let a myslím, že mám panickou poruchu, nejsem diagnostik, ale podle příznaků co jsem si hledala, tak to naprosto odpovídá zkušenostem, které dobře znám. Měla jsem hodně komplikovanou pubertu, přestup na novou školu, kde se z premiantky stala problémová žákyně na propadnutí. Komplexy ze vzhledu, ale největší bolest z rozvodu rodičů, kde jsem zůstala s otcem alkoholikem, kde jsem se poté každou chvíli stěhovala mezi prarodiči, kteří byli velice konzervativní a bylo mi podsouváno, že můžu být ráda, že u nich můžu být. První ataky jsem zažívala ve škole, kde jsem do školy skoro nemohla jít, mezi ostatníma spolužačkama jsem byla toporná, ač jsem velice komunikativní, tak jsem byla tichá, vyděšená z čehokoliv nového a občas jsem začínala i koktat. V té době jsem začala číst knížky o pozitivním myšlení, o afirmacích a můžu říct, že mi v těch nějtěžších chvílích i pomáhaly. Střední školu jsem ukončila ve druhém ročníku a nastoupila na jinou, kterou jsem s velkými obtížemi dokončila. První zaměstnání, kam jsem nastoupila jsem ukončila po čtrnácti dnech a pak se série krátkodobých zaměstnání opakovalo, vždy mě chytly pocity, že musím utéct, ale opakovala jsem si, že o nic nejde, můžou mě maximálně vyhodit, ale nepomáhalo to, nastoupila jsem do obchodu se stříbrem, kde bylo více prodavaček a jednoho dne jsem nemohla ani spočítat kasu, celá jsem stuhla, mžitky před očima a měla pocit, že omdlím, musela jsem pryč, pak už jsem se nevrátila. Nyní pracuji sama za sebe, ale bez kolektivu a je to forma přivýdělku a tam se mi to nestává, ale našla jsem si ještě jednu brigádu opět v obchodě a zase přišly známé pocity. Vím, že bránit se tomu není dobré, ale bojím se nechat to rozjet, špatně se koncentruju i na triviální věci. Občas se mi to teda v uplynulých letech vrátilo i v soukromí, jednou na grilovačce doma a občas na návštěvách, nevím si rady co dál. Lidi okolo mě ve mě vidí potenciál, vyhrát výběrové řízení pro mě není tak veliký problém, než dojde na ten propad.