Starší dotaz #2889

Dobrý den, poprosím o názor z jiného pohledu.Během loňského roku jsem prošla po operaci ještě onko léčbou,do práce chodím/účetní/ ale stále nějak nemůžu najít sama sebe.Mám pocit,že se na mě ze všech stran valí jen povinnosti a rozhodování.Podle mě se i zbytečně "babrám" s věcmi,kdy by to chtělo odpinknout a nevracet se k tomu. Nyní jsem v rodině naznačila,že už taky občas nestíhám a je toho na mě dost – a protože už vidím, že fyzicky ani psychikou nezvládám starost a péči o naši fenku něm.boxera,chtěla bych pro ni najít novou rodinu.A problém – manžel ,který předtím skoro žádné povinnosti neměl,se k tomu nyní staví jako že mu beru jeho hračku,a já jsem ten problém.Vím,že je toto rozhodnutí sobecké a i tím citově ublížím, ale myslím,že každý,tudíž i já mám své limity.Nakonec je to i pro mě velmi nelehké,je mi psa líto,ale vím,že při prvním problému bude zase vše na mě a já teď mám i dost sama se sebou.A vím,že máme i problém sami mezi sebou s manželem v komunikaci a řešení věcí,kdy většinou se on naštve a řekne tak si to vyřeš.Takže debata nyní ke psovi žádná,naopak mi to přijde trochu jako vydírání, když tu nebude pes,nemusím tu být ani já/manžel/!Už mě nebaví ustupovat,jestliže jsme teda došli spolu tam,že naším pojitkem je pouze pes,tak co jako…..Děti obě z domu,jsem střední věk,30roků spolu.Nějak už se rozhodnout musím, i pro mě bude těžké než si zvyknu bez fenky, je to velký mazel a kámoška,ale snad to ustojím.Končím,pořád bych se opakovala. Děkuji za jakýkoli názor.