Starší dotaz #3038

Rodiče mě měli v 18, vždycky mi tvrdili, že jsem byla chtěná a že mě hrozně moc chtěli. Jenže otec se před pár dny prořekl s tím, že jsem byla nechtěná a možná i jedna z největších chyb. Rozvedli se, když mi bylo osm a od té doby jsem na tom trochu špatně s psychikou. Možná je to i tím, že moje máma se na mě naštve ať udělám i něco o čem nevím, jenom maličkost, tak je na mě naštvaná třeba dva dny, i když jsem se jí předtím několikrát omluvila. Jelikož se ke mě takhle chová pořád, hledala jsem útěchu u taťky. Od té doby jsem ho měla radši. Jenže teď jsem zjistila, že všechno, co jsem mu řekla, přetlumočil mámě. Jenže on byl jediná osoba z rodiny, kterému jsem věřila, ale já teď prostě nikoho nemám. Někdy mám pocit, že jsem psychicky nemocná, protože mě rozhodí snad každá maličkost. Když někdo objeví něco na tom, co jsem udělala, že je špatně, dostanu záchvat, kdy brečím a přeju si, abych už konečně bylo plnoletá a po škole a mohla se odstěhovat do ciziny, což je můj sen už asi od deseti let. Jsem na tom strašně psychicky připoutána a myslím, že když mi to nevýjde, tak se zhroutím uplně. Už teď mám pocit, jako kdybych jen přežívala. Docela často poslední dobou přemýšlím o sebevraždě, jenže pak si uvědomím, že si chci splnit sny, ale je toho na mě moc. Jenom nechápu, když mě nechtěli, tak proč matka nešla na potrat. Kdybych se nenarodila, mám pocit, že by mi bylo líp.